Jak někteří rodiče postižených dětí bezostyšně zneužívají nevinné lidi a systému

Jsem zhnusena. Když se člověk dozví, že má v širším rodinném okruhu lidskou hyenu, která své postižené děti využívá k získání peněz od nevinných lidí a odmítá bezplatnou pomoc odborníků a různých organizací, je mu smutno.

Začátek příběhu

ONA má zdravou dceru a u jejího druhého těhotenství bylo od začátku všechno špatně. První spontánní potrat začal probíhat již v prvním trimestru. ONA se rozhodla udělat vše proto, aby dvojčata zachránila. Důrazně jí nebylo doporučováno pokračovat v těhotenství, protože se již při prvních kontrolách zjistilo, že se plody nevyvíjejí dobře a matku by pokračování těhotenství ohrozilo ve finální podobě na životě. ONA se však nedala a doslova si udržení těhotenství za každou cenu vyřvala. Pomohla si i frázemi typu „Já jsem věřící“ nebo „Jsou to boží stvoření.“ U ženy, která do té doby byla ateistkou a je jí dodnes, to fakt sedí. Ale na tchýni to zabralo a ta jí jako jediná byla ve všem podporou a je jí dodnes.

Existuje cesta k záchraně?

Ve 25.týdnu byla rychlou převezena na ženské, aby se situace vyřešila, protože u ní opět probíhal spontánní potrat. V pořadí třetí. Štěstí pro NI, že ten den sloužila ukrajinská lékařka, která o jejím případě nevěděla. Zahájila proces udržování za každou cenu. Při výměně směny se nově příchozí lékařka zděsila. Bylo totiž domluveno, že pokud dojde k této situaci ještě jednou, nechají vše dojít do konce. ONA se všem vysmívala, jak nad nimi vyhrála. Na přelomu 25. a 26. týdne už nešlo jinak, než že dvojčata přišla na svět.

To, co následovalo, by svým dětem „nedopřál“ nikdo. Předčasně narození chlapci neměli vůbec dobrou prognózu. Nedovyvinuté orgány a takřka 100% slepota. Půl roku si pobyli v inkubátorech a jejich vývin byl zpomalen a ani po propuštění domů se jejich stav nezlepšoval. Poučená MATKA se ani neobtěžovala svým synům pomoci. Na rehabilitaci s nimi sice dojížděla, ale sama s nimi doma necvičila a ani jinak se o ně přehnaně nestarala. Jo, to musela přijet tchýně, aby s nimi někdo jiný „pracoval“ a věnoval se jim.

Jak na dané situaci nejvíc profitovat?

Když byl klukům asi jeden rok, začala přemýšlet, jak si vylepšit finanční situaci. Sice dostávala lepší „kapesné“, než matky zdravých dětí, ale poté, co publikovala svůj příběh ve Chvilce pro tebe (nebo jak se ten časopis jmenoval), začaly se jí ozývat různé subjekty s podporou nejen finanční, ale i přímou. Během následujících let si ONA přišla k takovým obnosům, že jí to motivovalo i k pro mě nepochopitelnému činu. Svým synům začala vědomě škodit a nejenže zanedbávala rehabilitace a odmítala pomoc odborníků a organizací zabývajících se hendikepovanými dětmi, ONA se rozhodla, že její synové nebudou chodit!

Tady bych už raději přestala, protože to pro mě jako matku přestává být vstřebatelné.

Klukům je dnes 12 let. Nemluví, ale vydávají jen nesrozumitelné skřeky. Nechodí, ale plazí se. Téměř nevidí. Jejich matka jezdí se svou zdravou dcerou pravidelně nakupovat do „Ousíček“, jak říká familiárně nákupním centrům a jak říká: „Jsem ráda, že nemusím makat, to není nic pro mě. A nedokážu si představit, že bych se musela někoho doprošovat.“ Celá ve značkovém si ale neodříká pomoc skoro osmdesátileté tchýně, která má sama zdravotní problémy.

Epilog

Během života jsem se setkala s mnoha matkami s podobnými osudy. Nikdy jsem však nezažila, aby profitovaly na úkor svých dětí a tahaly a vystavovaly je jako onuci při fotbalových zápasech či jiných rádoby beneficích nebo srdceryvně poskytovaly rozhovory jen pro to, že z toho „něco kápne.“ A odbornou pomoc také nikdy neodmítly, pokud jim byla nabídnuta. S mou dcerou chodili do školky kluci dvojčátka, kteří se také narodili na přelomu 25. a 26 týdne. Od jejich matky jsem však nikdy neslyšela žehrání na osud. Byla a je bojovnice. Její kluci dnes patří k mladým fotbalovým talentům.

Na závěr jen jedno: Přeji všem rodičům, aby nikdy nemuseli řešit podobné problémy a měli zdravé, šťastné a spokojené děti.