Jak jsem pracovala v nadnárodním korporátu

Zkušenost k nezaplacení. Antidepresiva, psychopaté, hesla jako friendly together, meetingy, targety, nástěnky, pětiletky, pardon jednoletky byly na denním pořádku. A hlavně musíš být součástí teamu…

Můj (ne)všední den

Ráno procházím miliardovou uličkou (sídla různých nadnárodních firem) a koukám na ty nervózní obličeje popíjející ranní kávu z jednoho nejmenovaného řetězce a zoufale dokouřívající dopolední dávku emocí, protože ta další přijde až s obědem. Stavím se v krámu abych si koupila snídani a čekám až si slečna přede mnou vybere z široké nabídky kondomů. Váhá, jestli XXL nebo normal. Asi dilema, aby odpoledne se šéfem klaplo.

Na vrátnici se zdravím s kolegyní, která zaskakuje za recepční a po chvíli se usadím ke stolu. Sotva zapnu počítač, mám za zády slečnu, která aspiruje na pozici team leadera. Podle toho, jak je aktivní,  to bude team leaderka roku. Pozdraví a spustí co je třeba dneska udělat, ale to si stejně řekneme na ranním meetingu. Jo a ať nezapomenu, že mám dneska 1to1 (meeting, kde budu jen já a team leader = jeden na jednoho). Hmm, asi už se nemůže dočkat, až mi naše šéfová zase vyčte soupis mých neduhů a chyb, které jsem se v systému dopustila. To se ví, hlásit se musí všechno kamarád nekamarád, blbost neblbost. Hlavně když jí to donašečství přinese vysněnou pozici. Bohužel přitom zapomíná na hlavní heslo našeho teamu „friendly together“. Ona to vidí jinak: Na přátelství si můžeme hrát při společných aktivitách zvaných team building, protože tam se můžeš předvést, ale musíte táhnout za jeden provaz.

Ranní meeting je tu (první z mých dnešních tří meetingů). Nasadit úsměv, a hlavně: všechno je oki doki (čti „ouki douki“) a no problem. Malý zádrhel ovšem nastal při pohledu na nástěnku. OMG! Není aktualizovaná!!! Proboha, kdo má na starost nástěnku? Naštěstí já to nejsem. Mé dva targety (tedy cíle na další půlrok; to, aby byla motivace k prémiím za jejich vyplnění) jsou aktuálně: vytvoření analýzy zlepšení komunikace s klienty v Německu a v Itálii nejlépe v kontingenčních tabulkách (ať se na to dobře kouká) a separé německy a italsky. Druhý target je sledovat aktuální změny ve firemním environmentu a posléze je jednou za měsíc odprezentovat na speciálním meetingu.

Na závěr našeho ranního meetingu je nám připomínána společná snídaně, která se bude konat zítra a bude to jistá forma meetingu. Dotaz, jestli už máme všichni rozděleno, kdo co donese za jídlo a může se začít pracovat. A, tak ještě ne, jsou tu malé připomínky…a poté ještě dodatek: Nezapomeňte na dnešní Shared Challenge Meeting, kde se dozvíte o tom, jak si vede naše firma (no předpokládám, že červená čísla na Ukrajině budou zase problém, ale to nám ta zelená čísla ve zbytku Evropy snad nezkazí) a sobotní team building! Jo tak na ten se opět nechystám. Stačí mi se s některými vidět v práci. Nepotřebuji s nimi utužovat „přátelství“ na nějaké pofidérní akci. S těmi, s kterými se vidět chci, se uvidím po práci kdykoliv se domluvíme. Navíc víkendy jsou pro mě svaté. To je jediný čas, kdy můžu být se svým přítelem a podnikat výlety po krásách naší milé vlasti. No, tak snad bude flaška domácí slivovice stačit na udobřenou. Minule na to padl demižonek Veltlína a spokojenost byla maximální = všichni mi pak dali pokoj.

Tak a teď s chutí do toho a … už zase něco chce má aktivní kolegyně… Připomíná mi, že mi v síti visí ticket (v systému jakýsi druh pošty, kterým s námi komunikují kolegové z jiných zemí a např. nám něco oznamují nebo nás na něco upozorňují). Milá drahá si asi nevšimla, že jsme měli hodinový meeting a během té doby se to tam objevilo a já mám nastavenou prioritu na čísle 1 a to znamená, že to nespěchá, a tudíž bych mohla odbavit pár objednávek, než mi za jejich nevyřízení přijde ticket s prioritou číslo 3 a to znamená, že to hoří. Do toho zvoní telefon, kde mi má německá kolegyně sděluje informace týkající se zítřejší objednávky. Po skončení hovoru mi má stále milá kolegyně vytýká, že si s ní přece nemůžu tykat. Já jí zatím ještě slušně odpovídám (a zároveň zavírám imaginární kudlu v imaginární kapse), že ona sama mi to tykání nabídla stejně jako další kolegové z Německa a Itálie, takže může být v klidu, a i nadále jedu na vlně „friendly together.“

Sotva stačím posnídat a posvačit v jednom, a ještě přitom vyřídit nějaké objednávky, než se mi přehltí systém, už mi bliká v pravém rohu upomínka na další meeting. Obávané a všemi nenáviděné 1to1. Zbytečná ztráta času, kde s vámi váš boss, team leader, brand manager a kdo ví co ještě v jedné osobě probírá co je nového a jestli máte nějaké připomínky k něčemu nebo na někoho. Abych tuto trapnou chvilku urychlila, tak říkám, že u mě je všechno OK a pokud není, tak si to vyřeším s danou osobou sama 1 to 1. Dneska mě ale team leader zastaví, že se mnou potřebuje projednat SWOT analýzu mé osoby. Proboha proč!?! Ach jo, tak jdeme na to. Hlavně keep smiling. Silné stránky = ok, příležitosti = ok, slabé stránky a hrozby jsou prakticky stejné. Svazačka bonzovala vše, co si za poslední měsíc psala do deníčku. No, ale naštěstí jsem dané připomínky dokázala vyargumentovat. To moje kolegyně, jež šla dvě hodiny po mně, to štěstí neměla. Z meetingovky odcházela s červenýma očima, a ještě téhož dne se zhroutila a odešla z práce domů dřív, aby se do druhého dne dala do kupy.

Pokud chceš obstát v tomto kolotoči, nezbývá ti než být dravec, lhostejná, manipulátorská a trošku psychopat. To mi při vstupu do práce poradila má velmi dobrá kamarádka. A musím přiznat, že mezi top managery a team leadery je psychopatů dost.

Po krátké pauze na oběd sedám k počítači a zpracovávám objednávky a připravuji si podklady na zítra. Soudružka naproti se spiklenecky usmívá a ptá se jaký byl meeting. Úsměv opětuji a odpovídám, že se to určitě dneska dozví od své nej nejky team leaderky. Její tvář lemuje děsivý škleb a tahá si ze stolku svůj deníček. Asi má něco na srdci, co do něj musí zapsat.

V 15 h je čas na Shared Challenge Meeting, kde nám sdělí různé analýzy, pustí prezentace a předvedou pár nezbytných tabulek (ach ta Ukrajina). Po hodině je tomuto utrpení konec a my se můžeme rozutéct do svých domovů, do kanceláří (rychle dodělat objednávky, které jsou víc než urgentní) anebo můžeme zůstat a dát si malé občerstvení, které je podáváno formou bufetu. Jen ty chlebíčky chybí…

Chvíli se zdržím a popovídám si s přáteli (bez uvozovek) napříč různými teamy co je nového a pak jdu s úsměvem na rtech domů.

Suma sumárum

A co jsem si tedy z mého působení v korporátu mimo jiné odnesla?

• Firemní jazyk je angličtina – ač skvělá myšlenka, tak málokterý Ital nebo Francouz bude mluvit jiným než svým jazykem a když už něco ze sebe vydají, tak se raději naučíte jejich jazyk, než čekat až ze sebe vypotí nějakou myšlenku nebo špatný vtip.
• Multikulti – hraje se zde na potřebu multikulturního prostředí, protože to je obohacující pro všechny. Realita je ale úplně jiná. Pokud je sídlo v ČR měl by každý cizinec povinně podstoupit školení, kde mu bude vysvětleno, jak se zde žije, co je zde zvykem atp. Předejde se tak trapným momentům, nedorozuměním a stížnostem. Parafrázuji mou bývalou kolegyni z Albánie, která takovým školením prošla a byla za to velmi vděčná.
• Češi – levná pracovní síla. Pokud si člověk myslí, že existuje nějaká rovnoprávnost alespoň zde, tak ať se raději připraví na to, že cizinci budou brát vždy víc než Češi, a to i v případě hůře odvedené práce nebo když práci neudělají. Proč by se namáhali, když se vždycky najde někdo (Čech nebo Slovák), kdo to za ně udělá.
• Pravidlo tří – ač je nástupní plat velice slušný a smlouva je hned nastavena na dobu neurčitou, lidé často odcházejí během zkušební doby tří měsíců. Nemilý fenomén, který nechápe pouze vedení firmy.
• Jetka (čti džetka) – v každém týmu je nějaká stíhačka, která má potřebu být vidět, aby se co nejrychleji posunula v kariéře (viz text výše).
• Přátelství – i zde je možné. Dokonce i napříč různými týmy.
• Big Boss – byl na tuto pozici dosazen, ale nějak se s ní není schopen sžít. Řeč je o šéfovi všech šéfů. Kdyby nebylo jeho poskoků, kteří za něj odvedou jeho práci nebo s ní alespoň trošičku nepomůžou, tak by to byl průšvih hodný červených čísel na pravidelných měsíčních meetinzích.
• Jazyková vybavenost – hodí se a je neuvěřitelným přínosem pro každého, kdo se chce něco nového naučit nebo se zdokonalit v již ovládaných jazycích. Anebo může pomoci v rámci výměny v týmu -> nejsi-li spokojen v německém, jdi do italského, anglického, holandské či jiného týmu.
• Nymfička – mladá čerstvá absolventka (někdy ještě stále studující a pracující na částečný úvazek), jejímž hlavním cílem je sbalit toho nejlepšího top managera a po zbytek života se nemuset o nic starat. Jak ji nejlépe poznáte? Je výrazně nalíčená a nosí vyzývavé oblečení, nejčastěji minisukně. Permanentní koketní úsměv a přemilý výraz v tváři je nezbytnost.
• Bohém – ten, který žije na vysoké noze a všechno mu projde, protože má charisma (a taky lidi, kteří za něj odvedou špinavou práci).
• Tragéd – ztracený případ. Věčně si stěžující, nestíhající a nechápající člověk, kterého styl této firmy dříve či později semele.
• Ovce – jdou se stádem. Nikdy nekladou odpor. Maximálně si postěžují mamince v pauze do telefonu. Žijí v neustálém strachu, že budou odejiti.
• Rebel – má svůj názor. Ten ale prezentuje v pravou chvíli. Málokdy je podrazák. Většinou ale nevydrží déle než 1 nebo 2 roky.
• Tahoun – bez nich by daná firma nemohla existovat. Přesčasy a maximální nasazení je jejich devizou. U nadřízených se ovšem pochopení dočkají málokdy.
• Psychopat – je jich tam dost a bacha na ně.
• Antidepresiva – bez nich to po čase asi nepůjde. Pokud člověk nemá dostatečně silný žaludek a žádné svědomí (lze dosadit i: notnou dávku lhostejnosti, nadhled, silné rodinné zázemí a finanční motivaci) ve firemním prostředí nevydrží. Cesta jinam nevede. Vlastně ano, odejít.