No autorko je to nepěkné čtení....prostě je to velmi nepěkné tyto věci zažít. Já teda jsem odjakživa introvert. Mám štěstí, že v doslova v úzkem kruhu rodiny se všemi vycházím, takže vůbec žádné monstrozní akce. Rodinní příslušníci už tehdy věděli, že pokládat otázky na ženění, nebo zda někoho mám by neměly úspěch. Kdyby mi to na nějaké oslavě někdo položil,tak na další už mě neuvidí. Rozhodně u mě by neplatilo, že vyvléct se z té oslavy nemůžu. Opravdu jsem špatný herec, abych nějakou další nepříjemnost musel na oslavě podstupovat.

Tak to jste borec Já už mám díky své upřímnosti pokoj také, i když občas si někdo rejpne, ale to se se zlou potáže

Už slavíme jen kulatiny:-) Zrovna letos to padlo na manžela, bude mít 50. A přeje si skleník na zahradu, tak ho dostane.

Máte pravdu, nejhorší dárky jsou ty vámi popsané...plyšáci, cetky a lapače prachu.

Většinou dělám dárkový koš,ale naplním ho dle sebe a dle toho,o čem vím, že má obdarovaný rád. Takže nedostane bonboniéru s likérem, když vím, že zbožňuje oříškovou mléčnou:-))

A největší trapas bývá,když se k vám po letech dostane dárek, který jste dali tetiččce před deseti lety. Anebo putovní láhve, taky standard:-))

Dárkové koše jsou topky! To je naprosto bombastický dárek. A přesně jak popisujete: dát tam to, o čem vím, že to obdarovaný ocení.

Putovní dárky jsou legendární. Manželova rodina si takto několik let předávala keramického jelena. Ten jednou pak někomu "náhodou" upadl a rozbil se ;-)

Jedna jobovka mě teď napadla též: prošlé bonboniéry s červy (kdyby se aspoň ti lidé podívali na datum spotřeby).

Jo a manželovi hodně zdraví, štěstí a spokojenost se skleníkem (ten mu teda budu závidět)

Stačí, když všem okolo darujeme lásku. Té není nikdy dost.

Naprosto s Vámi souhlasím pane Josefe. To se bohužel pod zástěrkou rádoby monstrózních akcí vytrácí. Hlavně se co nejvíce předvést před ostatními. Ještě dnes si pamatuji jednu z oslav, kdy byl malý oslavenec tažen matkou a otcem smykem k dortu, aby už konečně sfoukl svíčky a všichni už mohli začít s hostinou

A teď si představte opačnou situaci. Nikdo Vám jako dítěti neupekl k narozeninám dort, nikdo si nevzpomněl s nějakým dárkem, byť by to byla nepotřebná blbost. Ani teď si nikdo na Vás nevzpomene a nikdo Vás nikam nepozve. Nejde přece o dárky a o jídlo na oslavách, ale o setkávání se. Lidé jsou všelijací, ale zaplať pánbů za ně. Kolik lidí, kteří jsou sami jako kůl v plotě, by s Vámi měnilo! Važte si toho, co máte.

Milá Jarmilo, takové porovnání nemám. Za to vím, jaké to je být nucena do něčeho, co dělat nechcete a nemáte na výběr. Mít v dětství každý rok zkažené narozeniny a Vánoce je mnohem horší, než neslavit žádné. To je můj názor. Bohužel vím, o čem mluvím Proto jsem ráda za každého člověka, který v mém životě chápe můj postoj a setkáváme se, kdykoliv to jde a toto setkání si patřičně užijeme. Ne, jen na narozeninových oslavách a pak dlouho nic...

A karma. :)

Díky

Souhlas. :) Mám to podobně. Narozeniny neslavím. Akorát někteří mí přátelé za tím vidí kdovíco skrytého. Fantazie mnohdy předčí realitu. :))

Přesně! Hlavně ty každoroční zbytečné otázky typu: A proč to nechceš slavit? Už by si mohli zvyknout