Ach ty pracovní pohovory!

Cestou na pohovor mi v autě zní Rammstein, italské odrhovačky a U2. Potřebuji se naladit na němčinu, italštinu a angličtinu. Nakonec je to k ničemu, protože uprostřed jednání mi Ventolin začne zpívat Žádný spěch je tu krásný mech.

V životě jsem zažila asi čtyři pohovory a tři z nich stály za to…ten poslední, ať už dopadne jakkoli, bude zapsán zlatým písmem do historie mých největších trapasů.

Pozvolna se vracím po rodičovské do pracovního procesu (čti: Zoufale hledám práci a bojím se, že skončím v lednu na pracáku) a s pečlivě propracovaným systémem oslovuji firmy svým nabušeným cévéčkem (životopisem) a motivačním dopisem na míru dle zaměření daného subjektu. Kupodivu to vypadá, že nikdo nikoho nehledá. A člověk s aktivní znalostí tří světových jazyků a bohatou praxí v mezinárodně známých firmách není potřeba…

Mezi řádky jsem vyčetla pár důvodů, proč to nevyšlo (někteří se ani neozvali, ač jsem si dala volbu potvrdit přečtení e-mailu, kterou evidentně jen odklikli):

• Jsem po rodičovské (ehm, že by diskriminace?)
• Bydlím daleko (půl hodiny autem je moc!?!?!)
• Jsem žena (?)
• Už nám nepište, volné místo tu pro Vás ani v budoucnu nebude (a to doslova!!!)
• Ticho po pěšině (odkliknuto jako přečtené)
• Jsem překvalifikovaná (co k tomu dodat…)
• Chci moc peněz (…a sledujete co se kolem děje a jak roste inflace?)

Pokračovat bych mohla dál, ale nechci, aby to nevyznělo, že žehrám na osud nebo něco podobného. Nějak bylo, nějak bude.

Vrátím se do dávné historie, abych si osvěžila, jak takové pohovory vypadají a já na ně byla do budoucna připravena. Takže třeba ten do korporátu.

Jsou na mě dva. Jeden mě chce do italského týmu, druhý do německého. Připadám si jako v nějakém hloupém kvízu. Odpovídám anglicky, německy a italsky. Proboha kdy to skončí. Už mě nebaví vymýšlet si svoje tři nejlepší a nejhorší vlastnosti a podobné hovadiny. Ještě by tak scházela SWOT analýza a můžu to zapíchnout.

Závěr je umocněn tou nejdůležitější otázkou: Do jakého týmu bych chtěla? Odpovím do italského přece (proto jsem ten pohovor původně i dělala ne?). Meetingovkou zazní hlasité a vítězné YES mého budoucího team leadera a já odcházím s propocenou košilí na metro…

A jedna aktuální zkušenost.

Práce snů. To jsem věděla už když jsem se dozvěděla o druhém těhotenství. Po třech letech jsem to zkusila. Odpověděli obratem a dali jsme si schůzku. Joooo. Nadšeně jsem se připravovala, abych si neuřízla ostudu, že o firmě nemám tzv. naštudováno.

V den D si cestou pouštím Rammstein a jejich skladbu Deutschland. Jo, trénuji přitom odlučitelnou předponu über. Co kdybych to na pohovoru potřebovala, ne? To samé s italštinou. Dokola mi v hlavě zní Bongo cha cha cha od Cateriny Valente. No a angličtinu za doprovodu U2? Tak z toho mám úplné Vertigo!

Během pohovoru to vypadá slibně, když v tom uprostřed zdánlivě nekonečného monologu majitele firmy slyším „Žádný spěch, žádný spěch je tu krásný mech…“ TVL! Ventolin! Sakra, já si nevypla vyzvánění na mobilu. Taková školácká chyba!!! Přejdeme to s úsměvem…

Nervy jsem měla chvílemi v kýblu. A při otázce, zdali budu zvládat jezdit do zahraničí, když se vracím z rodičovské a mám doma „takovou“ situaci, jsem se nezmohla na nic jiného než na pohotovou odpověď ve stylu „Žádný problém, manžel věděl, do čeho jde, když si mě bral…“

Doslova jsem citovala požehnání mého muže, který je mi 100 % podporou při návratu do pracovního procesu.

No a když došlo na lámání chleba a byla jsem dotázána, jak si představuji své platební ohodnocení (jak já tuhle část pohovorů nesnáším!!!), po chvíli dohadů, že bych si raději poslechla jejich nabídku, jsem nastřelila částku, která je prý „hratelná“. No, co dodat…

Tak a teď jen, aby to brzy klaplo a já tu „pravou“ pracovní příležitost nakonec chytila za pačesy.

A co vy? Máte z pracovních pohovorů taky „šťavnaté“ zážitky nebo je zvládáte levou zadní?