Jak jsem byla s dcerou v léčebně – druhá polovina pobytu

Ve druhé polovině se láme chleba a k již zmíněným účastníkům se přidávají ti, kteří chtějí pobyt „doklepat“ se ctí. Nouze není o exoty na kolonádě, izolace a závěrečný večírek.

Izolace

Tak to byl největší strašák. Většinou to znamenalo být týden zavřený v pokoji s dětmi. Pobyt bez možnosti opustit místnost (leda by se jelo domů).

Matky to obcházely například i ve chvíli, kdy bylo jejich dítko zelené v obličeji a ta zelená připomínala odstín mé milované pistáciové zmrzliny. Jiným dítkám tekl sopel z nosu tak, že než snědly k obědu polévku, měly v talíři nášup. Hlavně se NESMÍ jít k doktorovi!

Exotika na kolonádě

To pro mě byly jednoznačně dámy v pokročilém věku, které zde trávily týdenní ozdravný pobyt v některém z wellness hotelů. Nezapomenutelné byly především jejich o číslo i dvě menší pantofle či sandály. Jejich paty totiž smykem brázdily písčitý povrch na kolonádě a vyrývaly ornamenty na dlažbě tamtéž.

Tipy influencerů

Ty se ukázaly jako velmi zavádějící a brzy jsem pochopila, že na to dobré a kvalitní si budu muset přijít sama, případně se zeptat starousedlíků nebo těch, kteří tu byli vícekrát.

Kyselou kávu, která mi nahlodávala sklovinu ještě druhý den, pít opravdu nechci. Tak jsem našla dvě velmi příjemné kavárny, kde jsem si užila například pořádnou Brazílii.

Mile jsem byla překvapena i cenami. Bez „lázeňský příplatků“ se lze obejít též, jen je potřeba nezaplout do prvního podniku, který láká svým vizuálem zvenku i zevnitř.

Já budu hrát za Slavii

Tak určitě…

Šestiletý chlapec, jehož otec si zřejmě vysnil kariéru pro svého syna, má problémy se základními protahovacími cviky, jež zvládne leckteré dítě ve školce. Tento chlapec přijel nejen s problémy, které se v lázních léčí, ale denně musel docházet na rozmasírování ztuhlého těla, které mu nedovolilo se ani ohnout k zemi.

„Hlavně své děti nepřepínejte. Procedury, které během dne absolvují jsou velmi vyčerpávající. Ač se vám to nezdá.“ Tímto apelem nás rodiče žádala ředitelka ústavu hned na začátku pobytu. I přesto se našlo pár rodičů, kteří svým dětem „zajišťovali“ další volnočasové aktivity. Děti většinou během pobytu onemocněly vyčerpáním.

Jídelna

To byl „stát ve státě“, kde panovala úplně jiná pravidla, než nám byla prezentována na informativní schůzce. O co si člověk neřekl, to neměl. A když si řekl, slyšel jen výmluvy a výmluvy, že to například není, jen aby si dámy mohly nafasovat domů.

A ten chaos…no, raději se nebudu dále rozepisovat, protože nákupy zeleniny a ovoce v jednom z místních supermarketů mi značně pročesaly peněženku. Věřte mi, že nechcete mít 28 dní k snídani máslo a džem.

Klan se hroutí

Ve druhé polovině pobytu se vytvoří odštěpená skupina, která nechce mít nic společného s „Matkou roku.“ Ta si vytváří novou tlupu. Tyto nově vyvolené mají to výhradní právo se účastnit „Párty roku.“

Parchanti

…a bezmocná fyzioterapeutka

Nevychované děti a jejich neméně vychovaní rodiče dávaly zabrat nejen dvěma fyzioterapeutkám, ale i jednomu fyzioterapeutovi. Ten se mimochodem objevil jen jeden den a pak už ho nikdy nikdo neviděl.

Docházelo i k takovým situacím, kdy jsem slyšela tři rozhovory tří párů matek rozmístěných různě po tělocvičně, ale hlas fyzioterapeutky vůbec. Jako usměrňovatel platily maminky, které se chtěly dozvědět, jak svým dětem pomoci i po návratu domů a pokračovat v nastavených metodách cvičení. Respekt, které vyzařovaly nejen svým hlasem, ale mimikou svého obličeje, platil i na matky přítomných spratků. Fyzioterapeutka si poté vždy oddechla, neboť její apel na ztišení a uklidnění vyslyšen nebyl.

…a Ukrajinci

I nedaleké dětské hřiště bylo okupováno dětmi, jejichž matky měly na starost důležitější věci, jako „které víno si večer koupíme, nezajdeme někam na kafe nebo takřka hodinové telefonáty s věčně se opakujícími tématy“. Jen ten dohled nad dětmi nebyl. A jak už to bývá, je-li někde větší znuděná skupinka, najde si nějakou oběť, aby nuda nebyla. V tomto případě to byly ukrajinské děti, které si chtěly jenom hrát…dále to netřeba rozepisovat, protože šikana je běžná už i ve školkovém věku. Matky těchto spratků byly samozřejmě přesvědčené, že za všechno můžou Ukrajinci a určitě to všechno vyprovokovali. Ach jo.

…a jejich pomsta Sithů

Mnohdy sami, jindy s matkami, vydali se pomstít těm, kteří si dovolili jim něco říct či je usměrnit. Běžně se toto usměrnění případně napomenutí týkalo jejich nerespektování odpoledního či nočního klidu, lítání po chodbách léčebny (ideálně ve chvíli, když některá matka vynášela z kuchyňky horký čaj nebo kávu), atp.

A jak jejich pomsta vypadala? Zamykaly matky i s dětmi na pokojích, když si zapomněly klíče zvenku ve dveřích, případně si jen pro něco odskočily cestou z procedur na oběd. Jindy upatlaly kliku pokoje dotyčné matky čímsi nespecifikovaným. Vrcholem neméně překvapivým bylo klepání a bouchání na dveře nejen v denních hodinách.

…a jejich babičky

Ty na ně platily úplně nejvíc. Jejich životní nadhled a zkušenost byla inspirací i ostatním matkám. Běda, když byly babičky vystřídány matkou či otcem.

…mají narozeninovou párty, která je zároveň rozlučkovou

Týden před konáním akce matka roku nemluvila na procedurách o ničem jiném, a tak například během 10minutové inhalace stíhala probírat detaily se spřátelenými slepicemi, pardon matkami, a mezitím ještě fackovat své zlobivé hochy a vyhrožovat jim vším možným, co ji napadlo.

Zmíněný týden lítaly pozvané děti po chodbách léčebny a chlubily se těm méně šťastným, že jsou pozvaní na večírek roku. To jedna z matek malých chlapečků, která si to během jednoho dne vyslechla asi třikrát nevydržela, a poslala je do… však vy víte kam.

V den D, odštěpené jádro matek, které na párty NAŠTĚSTÍ pozvané nebyly, a hlavně nechtěly být tohoto divadelního představení součástí, vyrazily s dětmi ven. To, co bylo ke shlédnutí po návratu v jedné z heren, bylo podobné rockovému večírku, kde lítají věci z oken. I já z balkonu zahlédla několik propriet, které skončily na střeše u vstupu do budovy. Hluk naštěstí byl ukončen se začátkem nočního klidu. Varování, které dávaly pár dní před konáním akce hlasitě najevo některé matky od malých dětí, jistě zabralo.

Luhačovice!

Ano, odhalení v podobě místa léčby mé dcery je tu.

Ač to na první i na druhý pohled možná nevypadá, moc jsme si tu „dámskou jízdu“ užily. Přispěly k tomu i mnohé maminky, které tu byly několikrát.

Díky skvělému a VELMI přátelskému personálu, který v dětské léčebně je, jsme zažily nezapomenutelné okamžiky a byly jsme obohaceny o spoustu zkušeností a užitečných rad, které budeme aplikovat i po návratu domů.

Mile jsem byla překvapená i vůněmi, které se linuly skrze celou budovu. Ani na okamžik jsem si neuvědomila, že jsem vlastně ve zdravotnickém zařízení, kde člověk cítí spíše dezinfekci. Tady to byla hotová aromaterapie. Vůně se totiž linuly hlavně z prostor, ve kterých probíhaly procedury.

A kam vyrazit? Určitě si obejděte všechny prameny, ať se pak vracíte k těm nejoblíbenějším. U nás to na celé čáře vyhrála nejen Vincentka, ale i Marie, Ottovka a sv. Josef. Marie je velmi podobná kohoutkové vodě a není tak slaná. Tu jsem měla nejraději. Je i na trase k jezírku Lásky (to má dcera přejmenovala na jezírko Smradu – však pochopíte, až tam dorazíte). Dceři učarovala Vincentka a v jejím pavilonu jsme trávily každý den. Je tam totiž instalace, která obsahuje něco málo informací z pravěku, a to máme moc rády.

Přehrada – pro ty, kteří se rádi procházejí, případně jezdí na kole a cestou si dají kvalitní kávu případně chtějí zabavit své děti, si přijdou na své. Jen je třeba být na té správné straně přehrady.

Pěší a cyklostezky nabízí monumentální výhledy do širého okolí. Určitě stojí za to, využít nabízené procházky s výkladem o místní architektuře.

Kolonáda a navazující Masarykova ulice nabízí spoustu možností k posezení a nákupům. Jen vybírejte pečlivě ať to Váš trávicí systém dá se ctí a peněženka též.