Můj první syndrom vyhoření jsem zažila v deseti letech a bohužel nebyl posledním

Zažila jsem zatím tři. V 10 letech doprovázený zánětem kosti a nádorem, ve 26 letech selháním imunity a po prvním porodu selháním ledvin.

Jmenuji se Martina. Je mi 37 let a snažím se být dobrou matkou, manželkou, dcerou, sestrou a kamarádkou.

Diagnóza: Přehnaná očekávání od sebe samé doprovázená postupným selháváním organismu.

Syndrom vyhoření a jeho příznaky:

• únava a pokles výkonu.
• deprese a úzkosti.
• poruchy paměti a soustředění
• poruchy spánku.
• tělesné potíže (trávicí trakt, dýchací soustava, sexualita, kardiovaskulární systém, …)
• nespokojenost, dystrofie, neschopnost uvolnit se.
• tendence k návyku na psychoaktivní látky (alkohol, tabák, …)

V deseti letech dospělou

Jedna z mých prvních vzpomínek je na školní rok 1988/89 v mateřské škole. Jsem lídrem pětičlenné skupiny Europe a zpívám stále dokola píseň Final Countdown, kterou znám z vysílání rakouské ORF, kde se každý všední den dívám s rodinou na hudební pořad Wurlitzer.

Jsem šťastná. Hraji na kytaru (rozuměj malou dřevěnou paletu, která je součástí stavebnice) obklopena kamarády, jež si to užívají na lavici jakožto podiu taky.

To je jeden z mála světlých okamžiků, který jsem v dětství zažila.

Jako talentované dítě jsem byla podporována, jak jen to ve skromných podmínkách šlo. Očekávalo se ode mě jen to nejlepší. V deseti letech jsem začala trpět šílenými bolestmi pravé paže. Má doktorka to dávala za vinu přetaženému svalu z tělocviku. Mamce se to nezdálo a trvala na tom, abych byla důkladně vyšetřena. Během hodiny se můj život obrátil vzhůru nohama a já byla převezena do znojemské nemocnice s podezřením na rakovinu.

Začal advent a já řešila co asi dostanu pod stromeček a jestli doženu učivo ve škole, protože jsem školu milovala. Hned jak jsem se naučila číst a psát jsem si hrála hlavně „na školu“. Byla jsem třídní učitelkou fiktivní třídy. Vedla si třídní knihu a sešity. V osmi letech jsem se během léta naučila anglicky. Tak moc jsem zbožňovala se učit a poznávat nové a neobjevené. Hltala jsem informace všeho druhu, což mi koneckonců zůstalo dodnes.

Intuitivně jsem začala vnímat, že něco není v pořádku, když jsem čelila soucitným pohledům zdravotnického personálu a uplakané maminky. Později jsem se dozvěděla, že se s mým typem nemoci ještě nesetkali a nevěděli si rady. Hrozila mi amputace horní končetiny.

Během asi tří dnů jsem byla převezena do Prahy na Bulovku a tam jsem zůstala do Vánoc. Po úspěšné operaci vedené profesorem Dunglem jsem byla puštěna domů užít si Štědrý den a vánoční čas. Doma ze mě byli všichni v šoku, protože mi vlivem stresu vypadaly skoro všechny vlasy a vypadala jsem jako z koncentráku. Při pobytu v nemocnici jsem totiž ztratila nejen zmíněné vlasy, ale i třetinu své dětské váhy.

Prostředí nemocnice po návratu nebylo vůbec přátelské a sestřičky se po mně doslova „vozily.“ Byla jsem nucena dělat holku pro všechno, protože spolubydlící na pokoji nemohly chodit. Já jsem byla jenom ta s rukou. Tak jsem nějakou dobu přihlížela tomu, jak si jedna sestřička dělá v pracovní době byznys jako Avon lady, druhá uhání doktora a jiná na oddělení vůbec nebyla nebo se staniční popíjela kafíčka a kouřila cigárko. Když se to dozvěděli rodiče, stěžovali si, ale pomohlo to jen z části. Můj několikaměsíční pobyt v nemocnici se chýlil ke konci a já měla znovu naskočit do rozjetého vlaku jménem školní rok.

Nebyla jsem toho schopna…nastal u mě blok, protože v nemocnici skoro žádná výuka neprobíhala a mně hrozilo opakování ročníku. Bála jsem se, že už nebudu ta nejlepší a bez samých jedniček jsem si to nedokázala představit. Po poradě s psycholožkou mi mamka pomohla dostat se přes překážky a já jsem nakonec dokončila 5.ročník s vyznamenáním a vstupem na víceleté gymnázium. I tam mi mamka neustále opakovala, že i když nebudu mít samé jedničky, svět se nezboří. Hlavně když budu šťastná a udělám maximum tam, kde mě to baví a je můj potenciál.

Honba za uznáním a titulem

Hodně dlouho to vypadalo, že to mám v malíku a jen tak mě něco nerozhodí. Ambiciózně jsem si plnila jeden sen za druhým a vzdělávala se tak jak jsem chtěla. Díky znalosti cizích jazyků jsem si doučováním vydělávala dostatek na to, abych mohla žít v rámci potřeby nezávisle. Okolí mě vnímalo buď jako namyšlenou krávu, která je až moc chytrá a je potřeba jí to dát patřičně sežrat, nebo jako nadčlověka, kterému se dostane všeho, po čem zatouží, má neskonalé štěstí, talent, vůli, úspěch, a ještě je chytrý a vtipný. Jak se ve mně mýlili. Už tenkrát jsem se bála, že zase zklamu…

Zlom nastal ve chvíli, kdy jsem si opět na sebe nabalila víc, než bych unesla. Po sesypání se u státních zkoušek, mě čekala studená sprcha v podobě diplomové práce, jejíž první verze mi byla zamítnuta. To byl pro mě absolutní šok. Dostala jsem ale druhou šanci a tu jsem doslova vzala za pačesy a dala do toho vše. I když jsem opět dlouho překonávala blok a v hlavě se mi honily hlasy, že jsem opět zklamala.

Během následujícího roku se mi kompletně zhroutila imunita a doktoři si se mnou nevěděli rady. Podstoupila jsem řadu vyšetření vždy se stejným výsledkem: Jste zdravá, nic Vám dle výsledků není. Když se na mě posléze podívali, uviděla jsem tam ten soucitný pohled, který jsem už jednou viděla.

Při poslední návštěvě u imunologa jsem se setkala s velice překvapivým přístupem. Doktor se na mě podíval a řekl mi památnou větu, která zněla asi takto: „Víte, člověk někdy prochází obdobím, které ho dostane do tak těžkého stresu, že organismus odpoví velice neočekávaně. Neprocházíte zátěžovým obdobím?“

Heuréka!

Po vysvětlení, jak se věci mají, mi promluvil do duše a dal mi rozhřešení: „Až tohle těžké období pomine a Vy to budete mít všechno za sebou. Vše se zase vrátí do normálu a budete zdravá.“

Po schválení a odevzdání diplomové práce do tisku, to ze mě spadlo a já byla opět zdravá a snažila se žít tak, abych byla šťastná.

Jak být dobrou matkou dle novodobých měřítek

Dlouho jsem byla šťastná, spokojená a zdravá. Radost ze života ze mě doslova stříkala. Opět jsem si plnila jeden sen za druhým a zdárně překonávala překážky.

Má touha po dokonalosti a ocenění ze strany druhých mě však opět dohnala. Naložila jsem si toho tolik, že jsem musela být po právu potrestaná.

Po prvním porodu jsem si totiž usmyslila, že přece nebudu jen tak doma, a po vzoru ostatních „dokonalých“ matek se budu sebevzdělávat a občas si i něco přivydělám. Výčitky, že nejsem dobrou matkou pro své dítě, přišly vzápětí.

Rok a půl po porodu se u mě začaly projevovat signály, že se mnou není něco v pořádku. Utěšovala jsem se tím, že mě nic nebolí, tak to bude OK. Chyba lávky, děvče! Ledviny totiž až na výjimky nebolí.

Tři čtvrtě roku jsem byla léčena antibiotiky na úplně jinou nemoc, než kterou jsem trpěla. Po opakovaných upozorněních doktorovi, jsem byla taktně poslána někam. Když se můj stav začal rapidně zhoršovat (aby ne když jsem byla 9 měsíců na antibiotikách), dupla jsem si a po konzultaci s mou praktickou lékařkou to dostalo rychlý spád. Po nezbytných vyšetřeních jsem byla poslána do Prahy a tam jsem čelila onemocnění, které je chronické a v životě jsem o něm neslyšela, doktoři neví jak a proč vzniká. Léčí se kortikoidy, se kterými jsem strávila rok života a pak dostala další šanci se sebou něco udělat. Ošetřující lékařka se se mnou loučila radou: „Tato nemoc je nevyzpytatelná a jediné, co s jistotou víme je to, že ji zhoršuje stres. Tak na sebe buďte opatrná.“

Hahaha. Život se mi zase směje přímo do obličeje. Jsi nepoučitelná. Jak jinak ti to mám dát ještě najevo? ZPOMAL! Zamysli se nad sebou, co opravdu chceš, potřebuješ…Vykašli se na to, co řeknou druzí.

EPILOG

Chronický stres, nedostatek soustředění, výpadky paměti, roztěkanost…je třeba to zastavit a zvolnit tempo.

Když jsem si před rokem dala za cíl jednou týdně napsat článek na blog, byla to opět zkouška toho, čeho jsem schopná. Podařilo se a tento čas se dovršil. V utajení před svou rodinou a blízkými (až na těch cca 6-7 osob, jež se o mém blogu dozvěděli) jsem ze sebe dostávala přetlak, který jsem cítila. Podařilo se. Jako terapie psaním mi to bylo velmi nápomocné. Ale ty šibeniční termíny jsem si mohla odpustit…

Děkuji, že mě čtete. Občas sem něco dám, ale už jen z radosti, ne povinnosti. 

Buďte na sebe opatrní.