Pořád máme být na co hrdí

Ať už se děje v naší zemi cokoliv, s čím nesouhlasím, nepřestávám být hrdá na to odkud pocházím. Nechť Vám následující POZITIVNÍ POSTŘEHY nebo také „My pohledem jiných“ zpříjemní den.

Ve svém životě jsem několik let pobývala pracovně v zahraničí a takovou poctu českému národu, která mi byla skládána pravidelně, bych přála slyšet každému. Odkaz, který s sebou neseme je u nás mnohdy nedoceněný. 

Přes počáteční oťukávání a nedůvěřivost jsem byla nakonec vždy mile překvapena, jak žije nejen historický odkaz českých zemí ve světě. Mnohdy to totiž byly věci, které bych na některých místech vůbec nečekala, že budou známé…

Většinou jsem z toho byla v šoku, protože ne vždy a všude je dobré se chlubit tím, že člověk pochází z České republiky. Jakožto Slované jsme bohužel často házeni do jednoho pytle s jinými nechvalně proslulými národy, jež záměrně zmiňovat nebudu. Typický temperament, který není ani moc ani málo přehnaný, je brán velmi pozitivně a „sedneme si“ prakticky s každým.  A náš smysl pro humor…ten je pověstný. Buď to ho lidé chápou nebo ho přecházejí s letmým úsměvem.

Vyslechnout si kompliment od tzv. učených lidí je hezké, ale slyšet obdiv od obyčejného člověka, o kterém jsem si ani nemyslela, že bude znát geografickou polohu našeho státu? To bylo a stále je pro mě věc naprosto nevídaná. A to se prosím pěkně nejedná jen o tzv. profláklé věci.

Smetana vs. Mozart

Jsem pozvána na Vánoce k rodině mé kamarádky. Obývací pokoj působí velmi minimalistickým dojmem. Chybí v něm např. elektronika. Přátelská atmosféra je prodchnuta rozhovorem na téma česká historie a kultura. Když dojde na hudbu, dochází k mírné rozepři. Nikoliv z mé strany, protože já ohromeně koukám na ruralistickou skříň, které jsem si doposud nevšimla a v níž se skrývá elektronika a sbírka asi 30 CD a DVD s hudbou Bedřicha Smetany.

V tom momentě jsem svědkem pře, kdo je přínosnějším autorem. Je to Smetana nebo Mozart? Do konverzace se nezapojuji. Preference v klasické hudbě mám jiné.

Po celý zbytek Štědrovečerního večera zní Smetana. Slyšet Mou vlast v takovou sváteční chvíli skoro tisíc kilometrů od mé domoviny je silný zážitek.

Česká kuchyně

Na českou kuchyni existují velmi smíšené pohledy. Já se setkala v drtivé většině s těmi pozitivními. Lépe se hodnotí nad plným talířem, a tak jsem vždy přijala výzvu něco tradičního uvařit. A když to nešlo, znala jsem v okolí hospodu, kde nabízeli českou kuchyni.

Po počátečních faux pas, kdy např. mnozí brali knedlíky do rukou a přikusovali je jako pečivo, vše probíhalo hladce. A tak se vždy osvědčila svíčková, vepřo-knedlo-zelo, guláš, znojemská pečeně atp.

Naprosto nečekaný úspěch měl domácí chléb s kůrkou, obložené vaječné topinky, chlebíčky, zákusky, cukroví, dršťková polévka, omáčky, buchty, koláče, pomazánky a salámy…hlavně vysočina.

Přispěla jsem i s radou na lepší trávení. To, že my prakticky bez problémů strávíme naše skvosty ještě neznamená, že je stráví jiní. A tak kolu nahradilo pivo a bylo po problému.

Český křišťál

Friuli Venezia Giulia je region blízko Benátek. Lidé tam mají v domech výstavní benátské sklo, lustry a zrcadla. Nikdy by mě nenapadlo, že zrovna tady narazím na český křišťál.

Jednoho dne jsem se s Robertou bavila o výletu do Benátek, kde jsem chtěla mj. navštívit Gallerii dell´Accademia a měla jsem jí při tom dělat průvodce po malířském a sochařském umění, protože ona se v něm moc nevyznala. Za to sklářské firmy v Benátkách měla v malíčku snad všechny. Zasvěceně mi o skle vyprávěla a pak mi ukázala svůj kredenc. Nevěřila jsem vlastním očím. „Ty máš český křišťál?“ koukám na ni nevěřícně. „Jo, mám celou sadu mís a skleniček. Je to jen pro výjimečné chvíle jako jsou Vánoce. Nevěřila bys, že tuto sadu vlastní i královna Alžběta,“ dodá jen tak pro informaci a já si uvědomuji, že mám pusu dokořán.

Kultura

„Jsem naprosto ohromen tím, co se u vás budovalo ve 20. a 30. letech 20. století,“ vypráví mi profesor Cefaly při jednom z našich rozhovorů o architektuře. Ano, v té době vznikaly stavby, které svou hodnotu nabyly až časem jako je tomu konec konců se vším. Výjimečnost národa se pozná i tím, jak moc pečuje o svůj historický odkaz.

„No ne, to není možné!“ říká mi jeden ze členů rodiny, kde jsem strávila několik sezon jako au pair. „Ty to znáš?“ říkám mu. „To je moje dětství v Iráku. Koukali jsme s bráchou na Krtka v 60. a 70. letech. Já nevěděl, že je to od vás,“ pokračuje nadšeně a já se nestačím divit.

Přírodní krásy

„Chraňte si tu nádhernou přírodu a kulturu, kterou tady máte. My už jsme si všechno nenávratně zničili,“ řekl mi v jednom z posledních rozhovorů můj čínský přítel a pokračoval „U nás nezažiješ, co je to čerstvý vzduch. Už ani na venkově. Všechno se zničilo. Nikdy jsem neviděl tak krásnou a rozmanitou krajinu z vlaku jako u vás.“

Hrady a zámky jsou také naším klenotem. Má australská příbuzná mi kdysi řekla: „Vy to tu máte jako v pohádce. Skoro v každém městě hrad nebo zámek (a taky pivovar, doplnil ji její manžel). Ta možnost, že vycestujete do tak rozmanitých regionů. To my, když vycestujeme, tak jsme furt v buši.“

Všeobecné znalosti a přehled

Máme až neuvěřitelný historický a geografický přehled. Lze samozřejmě pokračovat ve výčtu dalších našich znalostí. Jen aby nám to vydrželo i nadále a neusnuli jsme na vavřínech.

I když jsme ve škole nechápali proč se to musíme učit (k ničemu nám to přece nebude), alespoň máme slušný základ do života a mj. známe všechny naše geografické sousedy a jejich hlavní města. Ano, může to znít jako samozřejmost nebo blbost, ale i tato znalost může zachránit před nabubřelostí a chlubením se některých národů, které ani neví, s kým sousedí. „My už jsme budovali, zatímco vy jste ještě honili mamuty.“ Tak určitě…

Solidarita, nadhled a pracovitost

Není nám lhostejná žádná křivda, nespravedlnost, neštěstí. Jen nám chybí občas odvaha se rozhoupat k činu. V pravý čas se ale ozveme.

Životní nadhled aneb jak se říká „být nad věcí“, to je úžasná vlastnost, umět se povznést, mávnout nad malichernostmi rukou a jít dál. Třeba řešit něco podstatnějšího.

Pokud je třeba něco dodělat, dokončit, zlepšit atd. kdo zůstane jako poslední? Neradi házíme flintu do žita a máme v sobě nastavenou zodpovědnost za své konání. Ano, existují výjimky. Ty jsou všude. Ale vzpomeňte si, kdo zůstává na pracovišti do poslední chvíle a důsledně si dělá svou práci jde-li o multikulturní pracovní prostředí?