Stážistkou v Itálii aneb dobře placená zkušenost k nezaplacení

Komunista žijící ve fašistickém městě. Hlavně nesmíš moc dělat. Jsi v Itálii, tak si to uvědom… Arabské jaro a můj soused muslim.

Při mém vysokoškolském studiu jsem se rozhodla nezahálet a využít možnosti placené stáže v zahraničí. Přišlo mi to jako lepší varianta, než jet na pobyt studentský a promarnit daný čas neřízenou a nevázanou zábavou, zadlužit se a pak ještě dohánět resty na Alma mater. Pracovní pobyty Erasmus jsou mnohem lépe placené a člověk tak neživoří. Navíc zaměstnavatel často lecčíms přispěje. Mně našel a přispěl na ubytování. Po rychlé kladné odpovědi (odpověď do dvou hodin u Italů naprosto nevídaná), že se na mě budou těšit, další příjemný bonus.

Přijíždím do Mussolinim vybudovaného města (jedno z více jak třiceti výstavních měst vybudovaných nejen jako výkladní skříň fašistické Itálie třicátých let), které bylo postaveno kousek od Říma. Vítá mě ředitel institutu, milý postarší pán – architekt. Dovídám se, že jediný, kdo tu mluví anglicky je on. Aha, takže jinak, než italsky to nepůjde. Super! Dobře pro mě. Aspoň se zase kus řeči naučím. Kolegové byli rodinní příslušníci a kamarádi ze školy. Takže dohazování práce kamarádům a rodinným příslušníkům funguje všude. Tomu také odpovídá pracovní morálka. Můj kolega od vedlejšího stolu, švagr asistentky ředitele, tomu šel naproti. Jeho pracovní doba totiž byla následující. Ráno přišel na 9h a již nejpozději v 11h odcházel domů na oběd s tím, že údajně vyřídí nějaké pochůzky. Do práce se vracel mezi 14:30 a 15h a setrval v ní nejdéle do 18h jako ředitel. Jeho pracovní náplň mě vůbec fascinovala, protože kromě půl krabičky cigaret denně, kterou v kanceláři vedle mě po dobu mého působení kouřil, jsem nepostřehla, že by dělal něco plnohodnotného. Jelikož jako jediný z Italů v kanceláři měl řidičák, byl pasován na funkci výpomoci např. když byla potřeba něco zavést/odvézt. Takže tak. No, ale spíš to bylo o tom, že byl dlouho nezaměstnaný a hodilo se mu cokoliv, hlavně když nebude muset moc makat (to jsem konec konců nezažila v Itálii poprvé). Ono se vůbec v tom institutu moc lidi nenadřeli. Pokud se něco nearchivovalo nebo nezpřístupňovalo do on-line databáze, nebylo moc do čeho píchnout.

Má práce spočívala ve zpracování pozůstalosti jednoho z fašistických architektů. Dokumenty byly institutu věnovány rodinou, aby posloužily do budoucna široké veřejnosti. Z plesnivého sklepa městského archívu jsem s kolegou řidičem vynosila na dvě stovky neméně plesnivých tubusů s projekty z dob největšího rozkvětu fašismu v Itálii. Tu plíseň jsem cítila po celém těle ještě hodně dlouho. Byly jí prolezlé i vyprojektované budovy na papírech. Práce archivářky mě bavila a časem jsem dostala možnost nahlédnout i do rozsáhlé knihovny institutu, kde jsem mohla ve volném čase bádat a nalézala jsem skvělé materiály pro diplomovou práci.

Skvěle jsem si porozuměla i s mým šéfem. Pamatuji se na naše rozpravy, díky kterým jsem se dozvěděla spoustu informací o italské kultuře, politice i včetně toho proč je komunista. „Musíš pochopit, že u nás komunisté neprovedli to, co u vás. Naše minulost je jiná než vaše. V Itálii jsme prošli jiným vývojem a s filozofií této strany naprosto souzním.“ Je fakt, že spousta italských osobností činných v kultuře (nejen těch architektonických), byla komunisty, ale to jsem se dozvěděla zpětně.

Jednou ke mně šéf přišel a otcovsky mě pohladil po rameni, že mi musí něco říct a neví jak na to. Hlavou mi proletěly snad všechny možné scénáře, co by tak mohl chtít, ale co to nakonec bylo mě ani v duchu nenapadlo. „Víš, už dlouho ti chci něco říct a je potřeba ti hlavně něco vysvětlit. Takže. Je třeba, aby sis uvědomila, že žiješ a pracuješ v Itálii a s tím se pojí i pracovní morálka. No prostě řeknu ti to narovinu. Jsi v Itálii, tak to s tou prací moc nepřeháněj. My tady máme nějak nastavené tempo, chápeš ne?“ Tak nějak jsem pořád tápala, co po mně vlastně chce… „No, prostě. Připravil jsem ti práci na tři měsíce a ty ji budeš mít hotovou už za měsíc. Takže hlavně nesmíš moc dělat. Jsi v Itálii, tak si to uvědom.“

To bylo již druhé „překvapení“ během krátké doby. První bylo, když jsem se snažila domluvit na pracovní době. Chtěla jsem začít v 7 h, abych mohla odpoledne poznávat okolí nebo pracovat na diplomce. „No, to nepůjde. Já začínám v osm, takže bych byl rád, kdybys dřív jak v 8:30 nechodila. Potřebuju tady aspoň chvilku fungovat sám. Končila bys pak nejpozději v 15:30.“ Tím mi šéf rozhodl i o čase stráveném v práci. Ač mi chtěl jistě dopřát kvalitního spánku navíc, bylo mi to k ničemu, protože mým sousedem na chodbě v bytovce byl Ital, jenž konvertoval k islámu a vydržoval si dvě ženy. Jedna mu sloužila v domácnosti a druhá pro něj šlapala a vydělávala tím tak na chod oné domácnosti. On totiž ze zásady nepracoval. Dvakrát do týdne jsem si tedy mezi třetí a čtvrtou ranní musela vytrpět hysterické scény a nemožnost návratu domů (žena nevydělala dostatek peněz za což byla ponižována četnými urážkami, které tu publikovat nebudu). Rodinná nepohoda mnohdy trvala i přes dvě hodiny a já tak do práce chodila s kruhy pod očima a nechutí k onomu chlapovi, kterého jsem nikdy neviděla. V té době se také ve mně zrodil odpor k bydlení z mramoru a ze skla. V bytovce totiž bylo slyšet všechno a sklo ve vchodových dveřích bylo pravidelně rozbité.

Časem jsem své pracovní tempo tedy zvolnila. Ač jsem se angažovala sebevíc, práci měl každý stanovenou a nechtěl si na ni nechat sáhnout. Proto třeba on-line databáze architektonických časopisů nebyla kompletní ani po pěti letech od mého odchodu. A že jich mnoho nebylo…

O zpestření mého pobytu se nečekaně postaralo tzv. Arabské jaro a mí sousedé z bytových jednotek. Kvůli prchajícím obyvatelům ze zemí severní Afriky začalo být ve městě nebezpečno a nepořádek byl všude. Každé ráno jsem se do práce brodila přes odpadky z převrácených kontejnerů a lidské výkaly ležely všude…naprosto všude. Dokonce i na vraždu nedaleko mého bytu došlo. Nad vodou mě tak drželi rumunští sousedé, kteří mi pomohli s praktickou stránkou žití v Itálii a pravidelné telefonáty s přáteli a jedna velmi milá návštěva mé kamarádky.