Jak se Praha hádala se zbytkem republiky, koho v říjnu volit

Vyhrocených diskuzí přibývá i v jinak harmonických rodinách. Koho rozhodně nevolit, tak na tom se shodnou skoro všichni (teda až na strejdu Frantu).

"Člověk, který lže a má neustále potřebu dokazovat, že je king, u mě nemá šanci," povídá Praha a pokračuje: "Nemíním podporovat někoho, kdo se obohacuje na úkor státu (hlavně nás střední třídy) a ještě se tváří jakej to je borec." Zbytek republiky, např. jihovýchod, přitakává: " Hm, tak v tom s tebou naprosto souhlasím. Nezodpovědné chování ve stylu "po nás potopa" a nečestně vedené předvolební souboje jsou věci, které nemám rád. To, že navíc někdo prohlásí, že na tom jako stát nejsme ještě tak zle jako Řecko a kdo ví kdo další, mě utvrzuje v tom jít volit někoho, kdo nebude zadlužovat další generace a přehazovat na ně problémy, jež by se dali zvládnout vyřešit. Jen na to mít koule nebo jemněji řečeno odvahu, a ne jen žít na dluh. Vždyť já taky dřu jak mezek a nikoho nezajímá, že třeba nebudu mít na nájem."

"No jo, ale koho chceš volit? Toho neúspěšného kandidáta protistrany, který si natruc založil stranu vlastní? Pitomí sluníčkáři!"

Tak tady se náš jednotný hlas rozděluje. "To, že někdo o někom mimo jiné řekne, že je sluníčkář vypovídá o jeho charakteru. Neumí vést dialog čestně a má potřebu se snižovat k trapným podpásovkám."

To by musel být T. G. Masaryk největší sluníčkář českých dějin.

Konec poklidné konverzace završí Praha svým: "Tady se tvoří dějiny. Vy na tom venkově se jen vezete a jste pořád jen zalezlý. Hlavně nevyčuhovat." 

Parafrázuji-li jedno pořekadlo, tak nelze než konstatovat, že je-li někdo v úzkých a má potřebu svého "protihráče" v diskuzi shazovat a ponižovat, prohrál již předem. Věc, která platí i v běžném životě.

Člověk, který něco dokázal, aniž by někomu škodil a šel tzv. přes mrtvoly, nemá nic takového zapotřebí nebo ano? Možná, že politika je jen o tom, kdo je největší macho. Ale proč má i ten největší z největších potřebu navážet se např. do konkurentky a doporučovat ji lobotomii?

Proč se mnozí političtí borci neustále uchylují k politice strachu? Je nás totiž pořád dost, kteří se bojíme chopit pevně život do vlastních rukou a nebát se ho prožít tak, jak chceme a raději splyneme se stádem. Vlivem některých médií a sociálních sítí začíná občan ztrácet pevnou půdu pod nohama. Postrašit uprchlíky zabere rychle a na dlouho. Stejně tak jako kdysi strašili válkou.

Ztrácíme sebe a neustále hledáme Spasitele, a tak vznikají nové strany a nová uskupení. Díky masírování zaručeně pravých informací z webu si děláme ten jediný, zaručeně správný úsudek a podle něj ne/volíme.