Z deníčku delegátky - Výlety (část třetí)

První rande. Hana. Italský Zdeněk Troška - novodobý pirát. Tremiti - můj první a poslední průšvih. Evita se začíná vybarvovat. Karin - malá nymfička. Trhy. Foresta Umbra a vyšlápnutý kravinec.

S Ettorem se to zvrtlo. První rande jsme měli v Rodi. Vzal mě autem na drink a pak na pláž. Pominu-li, že se v Itálii konzumuje alkohol a pak řídí bez problémů, což mě po celou dobu hrozně znervózňovalo (ale mají tu tolerovanou hladinku, kterou někteří dodržují více, jiní méně), byla tu další nečekaná věc – rychlost, s jakou se vyvíjel náš „vztah“. S odstupem času bych to nazvala letní romancí, která se přehoupla v něco víc, ale vztah to asi nikdy nebyl. Hned na prvním rande, kam přišel oháklej dle poslední módy (což u něj = rappera znamenalo rozkrok po kolena), jsme se provokovali tak, že jsem mu nohou udělala více než dobře. Po té krátké vášni byl nucen sesbírat rozkrok od kalhot z pod kolen a jít se do ústraní upravit. Modlila jsem se, aby se vůbec vrátil. Vrátil se a s šibalským úsměvem mi oznámil, že se těší až mi to oplatí. Došlo k tomu poměrně brzy. Na fesťáku ve Vieste. Udělal mě v jedné zapadlé uličce dvakrát během půl hodiny, a to jsem se modlila podruhé…abychom nevzbudili obyvatelé domů široko daleko.

Týden utekl jako voda a mě čekaly první výlety s klienty. Za ten týden jsem se dostatečně seznámila s Ettoreho rodinou, která mě vzala pod ochranná křídla. Teda hlavně Maria, hlava rodiny. Vždycky se mě ptala, jestli mám co jíst…asi tušila, jak na tom jsem. Ostatní sousedy jsem moc nevnímala. Byli to Italové vesměs opovrhující vším jiným než italským. Výjimku jsem našla v Giovannim. Úžasný chlap, který byl něco jako moje italská nej nejka. Asi byl do mě zamilovaný, ale mé cuore už patřilo jinému…Naštěstí jsme spolu skvěle vycházeli i tak a Gio mi byl velkou oporou, když jsem to potřebovala.

Jo, a ještě jsem zapomněla, že kromě již zmíněných majitelů byli nedílnou součástí kempu lidé, kteří se starali o tzv. špinavou práci. Byli to hlavně Rumuni a díky nim se mi vždy včas podařilo vyřešit spoustu problémů (krysy, hadi, divocí psi, následky po zemětřesení a tornádu atp.). Díky kluci a manželkám vzkažte, že ta žárlivost na mou osobu, a scény z toho plynoucí, byla zcela zbytečná. No a o štamgastech neboli těch, kteří se v kempu vyskytují pravidelně za účelem balení Češek, budu psát příště.

Můj první výlet byl v doprovodu Hany, delegátky z konkurenční cestovky. Hana byla naprosto famózní fajná žena z Ostravy. Taková moje druhá máma a kamarádka v jednom, když jsem měla trable nebo jsem si potřebovala odpočinout nejen od Evity. V životě toho zažila hodně, takže ji problémy, které měla v Itálii, nejvíce s přítelem, nemohly rozházet. Jak už to tak bývá, i její přítel se občas zapomněl s některou z Češek. Jedna se ho dokonce nemínila vzdát a přijela do kempu na celou sezonu pod stan s tím, že si tu sežene nějakou práci, než se nalepí na Hančina přítele - majitele obchodu s luxusním zbožím.

Mořské jeskyně – Tremity – trhy – Foresta Umbra

Hned ráno cestou v buse do přístaviště mě Hanka uklidňuje, že mi bude dělat sparing partnera a pokud to bude někde váznout, pomůže mi. Pravidlo pro příště ale zní jasně: která cestovka má víc klientů, její delegát bude provádět. Když jsme se v Rodi naloďovali nevycházela jsem z úžasu. No ty vole, to je Zdeněk Troška!!! „Seznamte se. To je Paolo, kapitán lodě Aurora. Po celou dobu plavby bude promlouvat ke klientům a ty to budeš tlumočit,“ objasnila mi celou situaci Hanka. „Ciao Bella, come stai? Tak ty seš ta nová delegátka? Hele, pude jen voto, že prostě budeš překládat můj výklad, kterej vždycky vyšperkuju nějakejma vtípkama, okej?“

S Paolem jsou na lodi jeho pomocníci bratři Carlo a Pietro. Carlo je bouchač od pohledu. Během plavby, která jde jako po másle se s Hankou doplňujeme (proč to takhle nikdy nešlo s Evitou?). Bohužel se mi nedaří Paolovi vtípky překládat tak, jak by si to přál a je trochu smutný, že čeští turisté si tak neužijí jeho bystrovtip. No nevím, mě už ty jeho vtípky po dvacáté plavbě moc vtipný nepřišly. Po skončení okružní plavby po pobřeží jsme si udělali odpočinkovou zastávku na oběd a vykoupání. Paolo nás s Hankou pozval na oběd a já tak poprvé ochutnala místní chléb pomazaný čerstvými rajčaty a zakapaný olivovým olejem. Hotová mana. Něco jako čerstvý chleba se sádlem a cibulí pro našince.

Bavíme se otevřeně, a tak se dozvídám, že je Paolo v domácím vězení za pašování cigaret. „Přišli na mě, protože jsem je schovával v jedné jeskyni. Ale jako dobrý. Do desátý večerní musím být doma, ale moc mě nehlídaj. Chápou, že musím mít nějakou obživu a starám se o nemocnou matku,“ vypráví Paolo a pokračuje „Moh sem dopadnout hůř. Kámoš je v base, protože pašoval lidi. Do toho já bych nešel. To je už moc a ty prachy mi za to nestojej. Já mám ty svoje plavby podél pobřeží a je mi i tak dobře.“ Hustý. Oproti tomu je Carlo – lamač ženských srdcí a jeho srdcebolná historka o žárlivé manželce a semetrice v jednom, se kterou už je od osmnácti a podvádí ji kde může, protože si neužil, naprosté NIC. Na zpáteční cestě je Paolo středem pozornosti českých turistů, kteří se s ním chtějí vyfotit a doma se pak chlubit momentkou s italským Troškou.

Jeskyně se jezdí dvakrát do týdne a s Evitou si to dáváme půl napůl, protože se jednou týdně jedou Tremiti a na ty ona nechce. Za celý můj tříměsíční pobyt tam byla dvakrát a já asi patnáctkrát. No jo, je to dlouhá nudná plavba, kterou občas zpestří pohled na medúzy nebo delfíny. Totálně zabitej den, protože se odplouvá před osmou ranní a vrací se až po šesté večer. Vždycky si vzpomenu, jak jsem se vracela hladová a Maria mě při návratu zvala na večeři. Odmítla jsem málokdy.

Souostroví Tremiti, to byla cesta do neznáma. Vše jsem znala jen teoreticky a na místě se orientovala dle italských popisek. Nebylo klienta, který by se neptal na něco více o těch „termitech“. Vtipná glosa, se kterou jsem se musela během svého pobytu sžít, protože nebylo skupinky turistů, kteří by to ne/záměrně komolili. Naštěstí jsem brzy našla na druhém ostrově spřízněnou duši. Slovenku, jež se tu před pěti lety vdala a vydělává si na živobytí ve stánku se suvenýry. Hodně jsme si povídaly o jejich schopnostech léčit lidi. To byl pro mě román na pokračování. Dozvěděla jsem se, že s tím po čase musela přestat, protože se jí sice podařilo vytáhnout z někoho nějaký neduh, ale sama s tím neuměla pracovat a stávalo se, že byla naprosto bez energie a jednou z toho vážně onemocněla.

Po provedení na prvním ostrově, kde jsme procházeli nádherným klášterním komplexem se středověkými mozaikami, jsem se s klienty vždy přemístila na druhý ostrov, kde měli možnost obědu a koupání. Bohužel jsem se až ke konci mého působení dozvěděla o možnostech bezplatných přesunů a stravy pro turistické průvodce. Do té doby jsem tento výlet finančně doslova přežívala. Ostrovy byly přeplněné tak, že koupání nepřicházelo v úvahu a ze skalnatých útesů s mořskými ježky se mi skákat nechtělo. Díky Dianě (Slovenka) jsem objevila zákoutí, o kterém nikdo nevěděl. Občas jsem si tam zašla a obrousila si paty o obrovské „pemzové“ kameny.

Na Tremitech se mi stal můj jediný průser. Hodně dlouho mi z toho nebylo dobře, a ještě jsem přišla o část platu jak na místě od Evity, tak podruhé v cestovce od ředitelky. Co se vlastně stalo? Při naloďování se mezi mé klienty připletli klienti z konkurenční cestovky. Delegátka – Češka, která se mnou odbavovala, nechala svých cca 4 až 5 lidí vmísit se mezi ostatní a pak si nechala jejich lístky proplatit. Tento trik dělala pravidelně.  Potvrdila mi to jak Evita, tak Hana.

Na mole mi zůstala čtyřčlenná rodina, kterou jsem ujistila, že za nimi pošlu Evitu a na Tremiti se dostanou další lodí. Ta měla odplout za necelou hodinu. Já pak na ně budu čekat na předem domluveném místě. Vytočila jsem telefon, abych Evitě objasnila, co se stalo a pak už jsem měla všechno v mlze. „Ty krávo blbá. Jak se ti to mohlo stát. Víš jakej to je průser? To si ještě vypiješ. To není možný jak můžeš být tak blbá!“ Nakonec se asi po deseti minutách zklidnila a řekla mi, že se to pokusí vyřešit. Rodina se dostala na Tremiti hodinu po mně a nikdo z členů už neměl chuť jít stoupat směrem do klášterního komplexu. Ač jsem si sypala popel na hlavu a snažila jsem se jim věnovat co to šlo, jasně mi bylo dáno najevo, že takové přešlapy se neodpouští.

Po návratu mě nasupená Evita oznámila, ať po zbytek pobytu nepočítám s žádnými penězi (dva měsíce!), které si vydělám ze zájezdů a dalších činností spojených se službami pro klienty. Zaplatila 50 euro (cena plavby za čtyři lidi) hlavě rodiny, aby ji umlčela. To se podařilo. Jenže Evita měla potřebu se po mně povozit víc, než to bylo zdrávo a o mém faux pas referovala do cestovky. Jedna z mnoha podpásovek a zlomyslností, které jsem se od ní dočkala za to, že jsem si začala s Ettorem. Toho totiž do budoucna zamýšlela jako partii pro Karin. Až po čase jsem se totiž dozvěděla to, jak je na tom Ettoreho rodina finančně. Pro svobodnou matku s dcerou, která bere alimenty z Rakouska, by to bylo hotové terno a já jsem byla nečekaná překážka.

Odpověď Ettoreho na tuto vzniklou situaci byla, ať to neřeším a užívám si to tady. Řekl mi pak něco, o čem jsem absolutně neměla tušení, ale začala jsem díky tomu chápat změnu v chování matky a dcery. "Co bys taky čekala od ženský, která nemá páru o tom, co dělá její jediný dítě," a pokračoval "Všichni tady v kempu ví, že Karin od dvanácti kouřila péra klukům na baru." Úplně mi tím vyrazil dech. Po chvíli ještě dodal: „Snad si nemyslíš, že bych s někým takovým vůbec zahodil řeč. Ona je takové přetrpěné zlo. Je taková rozmazlená a pomstychtivá. Chápeš, jak to myslím?“ Chápala jsem to víc než jasně. Karin mi totiž dávala sežrat to, že jsem se jí už tolik nevěnovala jako ze začátku pobytu a jelikož to byl maminčin mazánek, tak jsem si od Evity ledasco vyslechla.

Mezi další výlety, které jsem s klienty podnikala patřily např. trhy v Peschici nebo Ischitelle, kde jsem ocenila kvalitní výrobky za velmi nízké ceny. Nákup asi třiceti kalhotek za celý můj pobyt byl naprostá nezbytnost, když cena za kus byla 50 centů! Úžasnou momentku, kdy jsem pochopila, že pravá Italka o sebe dbá víc než dost, jsem zažila na křižovatce v Peschici. Při výpadku elektřiny, který způsobil nefunkčnost semaforů, řídila dopravu policistka na deseticentimetrových šteklech a s make-upem za který by se nestyděl ani Gene Simmons z Kiss. Neuvěřitelné…a s jakou elegancí.

Občas se jel i noční výlet do národního parku Foresta Umbra. Naskákali jsme na střechu džípu a Davide nás vezl krajinou neznámou a pak nám baterkou svítil na cestu, když jsme scházeli údolím, kdo ví kam…Jednou s námi jela paní, která byla velice smutná. Stalo se jí totiž něco absolutně nečekaného. Vyšlápla obří kravinec. V údolí parku se totiž volně pohyboval tur. Davide, který měl mimo jiné neskutečné charisma, to bravurně uměl s lidmi. Ženě oznámil ať si z toho nic nedělá, protože to, co se jí stalo je obrovské štěstí a čeká ji něco výjimečného. V Itálii totiž když šlápneš do hovna, budeš mít štěstí. Jo a číslo 13 je tam šťastné číslo. Něco jako u nás sedmička.

Posledním nabízeným zájezdem byl výlet na Vesuv a do Pompejí. Ráno v pět bylo nutné posadit zájemce do autobusu, který sbíral klienty z okolních cestovek, kteří měli zájem o několika hodinovou cestu tam a zpět. Ranní vstávání před pátou hodinou byla Evitina nejčastější pomsta, když mě chtěla potrestat nebo mi něco tzv. vrátit, protože jsem většinou ten den jela Mořské jeskyně nebo Tremiti. „No jo no, když chceš mít nějaký soukromý život, musíš ho umět skloubit s prací,“ usmívala se škodolibě tato osamělá žena.

A příště to bude o typech klientů a místních beach boys, bez kterých by to nemělo ty pořádný koule…