Z deníčku delegátky - část druhá

Můj první týden. Kemp - moje role - one woman show - delegátka roku - bar - ragazzi - Ettore a jeho matka.    

Sotva se vysoukám z autobusu, jsem zapojená do koloběhu života na jihu Itálie. Evita se se mnou lehce přivítá a oznámí mi, že s ohledem na mou neplynulost v italštině budu mít na starost klienty v kempu, a ne v rezidenci. Co to pro mě s odstupem času znamenalo? Tak například to, že jsem byla ubytovaná v karavanu s myším hnízdem a záchody se sprchou jsem měla společné s celým kempem. Evita bydlela s dcerou v apartmánu. No, co už, jsem na sparťanské podmínky zvyklá, a navíc mi to přineslo mnohem větší bonus do budoucna, než jsem čekala.

„Jo a až se ubytuješ, přijď za mnou. Musíme si popovídat o tom, jaká tady bude tvoje role,“ mrkla na mě spiklenecky. Odpoledne jsem za ní přišla, abych se dozvěděla ty informace, které jsem měla získat na školení. „Jo a neboj. Ty formalitky kolem zájezdů a výletů budu dělat sama. Ony ty faktury jsou docela těžký, tak ti aspoň usnadním námahu. No a občas ti z toho dám nějaký kapesný, když bude z čeho,“ dodala s líbezným úsměvem. Po časem jsem musela konstatovat, že to byl spíš úsměv doktora Mengeleho. Ještě mi připomněla, že musím v 17 h přijít na meeting s klienty, kde jim řekneme vše ohledně pobytu.

„Ty nemáš nic nastudovaného? Žádné informace o výletu na mořské jeskyně ani o tom, co lze vidět na souostroví Tremiti? No potěš koště…co sis jako myslela?“ Tak takovou sprchu jsem nečekala, ale to byl jen začátek labilního chování, které mělo za pár týdnů vytrysknout do obřího výbuchu, který zničil Pompeje. „Nemysli si, že se s tebou budu dělit o mé knou hav,“ dodala ještě, než mé sebevědomí kleslo na bod mrazu a já se zmohla jen na odpověď, že mi v cestovce řekli o sdílení informací mezi kolegy delegáty, aby to ze začátku měl nováček usnadněno. “Na to zapomeň, já sem jezdím deset let a svý informace teda s nikým sdílet nebudu. Maximálně ti můžu dát letáky z informačního centra v Rodi.“ Tak alespoň něco. Pomyslela jsem si. Jako jakýsi ústupek jsem od ní měla brát radu, že když nebudu něco vědět, mám si to vymyslet. Takhle to prý dělá ona. Hm, to už by asi dneska v době pokročilého internetového vyhledávání nešlo. No, a tak se některé výlety nesly ve znamení legračních historek z natáčení = lží. Jako třeba když jsme míjeli polorozpadlou chatrč podél pobřeží v rámci plavby „Mořské jeskyně“. Ta byla údajně domovem, kde trávil své dětství Luciano Pavarotti. Nebo na Tremitech jsem pro změnu vyrukovala s historkou o vile Erose Ramazzottiho. No trapas. Já tak nesnáším lhaní, ale tady a po celý svůj další pobyt jsem byla konfrontovaná přímo s mistryní lží a intrik. Díky Evito! „A neboj, při jeskyních budeš jen vtipně glosovat při překladu výkladu kapitána,“ snaží se mě povzbudit kolegyně. To těžko, když mu nebudu rozumět…říkám si v duchu.

17 h a já jsem součástí jedné velké One man show (či spíše One woman show). Evita hubu nezavřela po celých 1,5 h! Chvílemi to vypadalo, že jsme snad na nějakém trhu na Zelňáku na přelomu 19. a 20. století. Evita je zdatná obchodnice a umí chytit příležitost za pačesy. Prodá i nemožné. V příští sezóně se jí to však vymstí…Mezitím se prezentuje jako skvělá a maximálně profesionální delegátka, která touží po titulu „Delegát roku.“ Ne, nedělám si srandu. Cestovka opravdu po každé sezóně vyhlásí, kdo byl dle spokojenosti klientů ten nej a po zásluze je mu vyplacena nemalá odměna. Bohužel se Evita snaží každý rok naprosto marně. Ač klienty ponouká k zápisům do knihy přání a stížností, těch stížností je tam pořád víc než dost. Mimochodem ten titul pravidelně vyhrává velice sympatická paní delegátka z Makarské.

„Tak co? Zapamatovala sis něco? Příště už to bude hlavně v tvé režii.“ Tak to jsem nečekala, protože to příště bude už za dva dny. Klienti totiž přijíždějí na krátký a dlouhý turnus.

„Neboj, mamka je někdy taková moc přísná, ale to bude dobrý a já ti pomůžu,“ chlácholí mě Karin, čtrnáctiletá dcera Evity. „Večer zajdeme na bar a tam se seznámíš s lidma z kempu, se kterýma tu budeš spolupracovat.“ Tak na bar, jo? Asi děvče potřebuje sparing partnera a maminka bude ráda, když jí někdo pohlídá. Bude to potřebovat…nebo že by ona hlídala mě?

Večer na baru je ve znamení mé velmi špatné italštiny, a ještě horší znalosti angličtiny ze strany Italů. Ti, když zjistili, že přijelo „nové maso“ se div nepřetrhli. Všichni si ale přijdou na své. O tom nemůže být pochyb. Seznamuji se tak s majitelem baru, kterému říkají Nico a je synem majitelů kempu. „Ten už tři roky chodí s Tinou, takže je nesbalitelný,“ komentuje dění na baru Karin a usrkává colu. Tina je Češka a hrozně se snaží, aby se tu vdala a měla s Nikem dítě. Tomu je to evidentně jedno a často se zapomíná s některou z dalších Češek. Jeho oficiální partnerce to asi nevadí, protože už tu dva roky bydlí a povýšila na pokladní v místním supermarketu, který je vlastněn nikým jiným než majiteli kempu. Dále si nelze nevšimnout přesladkého barmana a zdejšího bouchače číslo jedna. Chlapeček s vyholeným obočím a parfémem vyzařujícím feromony, které na mě mají asi opačný vliv. „Ten má karavan támhle vedle baru. Až uvidíš, jak se ten karavan třese, tak tam bude někoho klátit,“ řehtá se má náctiletá společnice. “Cože? Takhle veřejně?“ jsem totálně mimo, a ještě stále si nemůžu zvyknout na pojem sexuální turistika v praxi, ze kterého jsem dělala před rokem seminárku. „Hele, tamto je Mimo, jeden z majitelů kempu. To je blbý jméno, co?“ Karin má opravdu přehled to se musí uznat. „A jéje, jde sem!!!Nekoukej nekoukej!!!“ „Kdo jako? Mimo?“ jsem celá nervózní z toho, že se se mnou zase někdo bude chtít dát do řeči. „Neee, jde sem Ettore.“ „A to je kdo?“ a než stačím doříct otázku zacítím parfém, který mě rozhodně nenechává chladnou, otočím se a vidím úplného Adonise. No TVL, to je klátič. Přesně můj typ, ale jen tak si pohrát a nechat být. Asi tak jako by to stejně udělal i on. „Dobrý večer, děvčata,“ pozdraví a Karin se přiblbě usměje. „Ahoj, já jsem Ettore a ty jsi ta nová delegátka, že?“ „Ahoj, jak to víš?“ srdce mi buší v kalhotkách a nevím co dál říct, protože má italština je po těch pěti letech vynucené pauzy tak na úrovni 6 lekce pro samouky. „Já bydlím vedle tvého karavanu a celou sezonu tu pracuji jako plavčík pro vedlejší kemp. Takovej Mič Bjukenen. Znáš Baywatch, ne?“ Jakpak by ne. Jednu dobu jsem měla přezdívku CJ Parkerová, protože jsem v plavkách vypadala jako Pamela Anderson. Ten večer jsme se domluvili na tom, že si zítra někam vyrazíme, prý abych to tady poznala.

Následující den jsem měla za úkol zůstat v kempu, protože Evita jela se zájemci na Tremiti. Volno jsem využila k obhlídce nejbližšího okolí a zjistila jsem mimo jiné to, že součástí areálu je citrusový sad (pravidelně jsem si tam chodila pro bio citrony), bazén za poplatek, ve kterém jsem nikdy nebyla (a pokud vím tak ani žádný z českých klientů), tenisový kurt, taneční parket, restaurace, supermarket a další vymoženosti. Bohužel jsem zjistila i to, že jsme my Češi byli velice nemístně segregování od italské klientely. Co to v praxi znamenalo? Hlavně jiné podmínky pro užívání vybavenosti kempu. Za všechna bezpráví a příkoří musím jmenovat jednu, která mě teda štvala ze všeho nejvíc (teda kromě toho, že v kempu tekla jen slaná voda) a to sprchové kouty na žetony! Jak já to nesnášela! Uprostřed sprchování přestala fungovat sprcha a lidé s namydlenými vlasy měli smůlu, protože příděl žetonů byl jeden na osobu za den. A tak jsem pravidelně přicházela na recepci za Mimem nebo jeho manželkou. Vždycky jsem se modlila, aby tam byla paní majitelka, protože ta mi dala víc žetonů. Časem mi přišlo divné, že jich dostáváme tak málo. Evita mi to vysvětlila. „Oni jsou negramotní. Víš, ne? Neumí číst, psát a počítat. Jsou z generace, která ještě moc nechodila do školy.“ COŽE!!! Posléze jsem se dozvěděla, že ještě v 70. a někde i v 80.letech byla školní docházka omezovaná hlavně kvůli mafii, protože ta si evidentně gramotně vyspělé jedince nepřála. A tak jsem si zvykla, že od Mima dostanu maximálně 25 žetonů a od jeho manželky 37. To bylo při totální obsazenosti kempu českými klienty strašně málo. Jo a Italové měli sprchy zadarmo a bez žetonů…

Karin za mnou přišla, jestli nechci jít na pláž (moře bylo jen přes silnici, jaký to komfort!). Ale já nevěděla, jestli si to můžu dovolit. Co kdyby se něco stalo nebo by klienti něco potřebovali. Pořád jsem to řemeslo brala poctivě a chtěla jsem být 24 h k dispozici. Rozhodl Ettore, který se ke Karin přidal s přemlouváním a já si tak zažila své poprvé…poprvé v moři, poprvé jsem porušila zásadu být klientům k dispozici 24/7, poprvé jsem byla v sevření vln a Ettoreho náruče…Pubertální Karin si mě dobírala ještě druhý den.

Když jsme se vrátili z pláže, stopla si mě jedna žena – Italka – Ettoreho matka Maria. O Dio, teď budu mít přednášku…ta se naštěstí nekonala hned ten den. Pro tentokrát se chtěla seznámit a prolustrovat si mě co jsem zač a jestli je mě její synek hoden. To si kuř, že je mi hoden. Ten ještě se mnou zažije věci. To se budete ještě divit! A já taky…