Každý máme svého kostlivce ve skříni

Určitě to zná každý. Ať už jde o sebelepší a šťastnější rodinu, všechno se pokazí kvůli penězům. No a pak jsou tu stará rodinná tajemství, která NIKDY nesmějí vyplout na povrch...

Každá sebelépe se tvářící rodina má svého kostlivce ve skříni.  Je nutné stydět se za to, mluvit o nehezkém dětství nebo o pánovi, který se stal něčím otcem díky adopci a dané dítě tak mělo dětství naopak nádherné, i když začátek nic moc? Nebo jsou tato a podobná témata stále tabu? Chápu třeba, že mimomanželské dítě už asi problém bude (manžel o tom samozřejmě nemá ani potuchy, ale do očí bijící podobnost dítěte se strejdou Karlem je až neuvěřitelná), ale dítěti se zadělává na problém s vlastní identitou nebo ne? Nedožene tato lež matku či pravého otce (který o tom mimochodem ví) dříve či později k vyhrocenému závěru? No a pak jsou tu tradičně peníze a majetek. To je téma samo o sobě na speciální blog. Následující příběhy mají společného jmenovatele - STRACH. 

Rodina + peníze = konec rodiny

„Jakmile jde o rodinu, tak nikoho zásadně ve své firmě nezaměstnávám. Mám jen samé špatné zkušenosti,“ vypráví mi jednou Jarda, velice úspěšný majitel firmy a pokračuje: “Měl jsem ve firmě zaměstnanou ségru se švagrem a co ti si po čase dovolili?! Jejich práce stála za kuloví a ta drzost co na mě zkoušeli. Třeba si říkali pravidelně o prémie a to nejen na Vánoce. Nevěřil jsem vlastním uším. Ségra dělala faktury a nějakou úředničinu a každý týden jsem si nad tím musel sednout po práci, abych to po ní kontroloval a opravoval. To si ještě stěžovala, jak toho má hodně a práci si bere domů. Jenže program na usnadnění toho papírování se naučit nechtěla a věčně chodila „na kafíčko“ s naší mzdovkou. No a švára je případ sám o sobě. Ten pracoval ve skladu a věčně někde debatoval se zákazníky nebo kolegy a práce mu stála.“ „No a jak jsi to vyřešil? To je docela problém?“ Byla jsem zvědavá na něco objevného z praxe. „No jak? Musel jsem jim dát výpověď a tučný odstupný, protože oba nadělali víc škod než užitku. Neměl jsem čas pořád dělat něco za ně. Rozjížděl jsem jsem novej projekt a ty nervy mi za to nestáli,“ odpověděl. „No a hádej, jak to asi dopadlo? Už je to asi rok a půl a dodnes se se mnou nebaví, protože si nevážím rodiny a toho co pro firmu udělali.“ Hm, tak žádný překvápko se nekoná…

Rodina a majetek = konec rodiny

Příběh z bible „Návrat marnotratného syna“ má s různými modifikacemi svá pokračování až dodnes. Vycházejme z toho, že rodič má „skoro vždycky“ raději jedno z mnoha dětí. Tím je bohužel zaděláno na mezigenerační problém.

Pepa má bratra Pavla, který byl takový řekněme „vyčůránek“ už od malička. Byl to takový kšeftař. Bohužel i s city druhých…Pepa nikdy nepochopil a asi ani nepochopí, proč se v rodině stalo následující příkoří…

Po revoluci rodina zrestituovala nějaká pole a vinohrady. Pavel jakožto schopnější v jednání, a hlavně muž činu, dostal tyto pozemky k užívání a později je rodiče na něho i přepsali. Ještě před revolucí však na něj přepsali dva baráky, z nichž jeden prodal, aby si za něj opravil dům svůj. Pepovo skóre bylo doteď 1 dům. Časem ale Pavel zjistil, že práce mu moc nevoní a raději se bude věnovat tomu, co mu jde nejlépe – kšeftaření. Postupně prodal pole i vinohrady a dostal se tak k pěknému balíku peněz. Každý rok si kupoval nové auto a na dovolenou s rodinou jezdili dvakrát za rok. A co Pepa? Ten měl ten svůj dům a starost o maminku, která umírala na rakovinu jater. Na dovolené v zahraničí nikdy nebyl, teda pokud se nepočítá výlet za nákupy do Laa těsně po revoluci.

Maminka umřela a starostlivý otec řešil, že tu bez ní už asi dlouho nebude (přežil ji o 17 let!). Rozhodl se vypořádat se se zbylým majetkem, který přepsal na koho? Správně! Na Pavla. Co by přece Pepa chtěl, vždyť má svůj barák…

Čas ubíhal dál a Pepův syn se rozhodl založit rodinu a chtěl si postavit dům. „Ale co bys stavěl? Prodám Ti dům po dědovi. A že jsi to ty, tak ti půjdu ručit,“ přemlouval ho strejda Pavel. Tržní cena toho starého domu byla 300 000,-, ale nebyl by to hodný strejda, kdyby na tom nechtěl vydělat. Prodal to synovci za pěkný 1 milión korun. Bohužel zapomněl zmínit to, že zahrada s menším vinohradem už k prodeji domu patřit nebude. Ač patřily k domu od nepaměti, se zahradou s vinohradem už měl strejda jiný plán…

A jak to všechno dopadlo? Melou boží mlýny nebo nemelou? Podle mě ano, protože co si za peníze nekoupíš? Zdraví. A tak Pavel postupně ztrácí všechny blízké kolem sebe…ale ještě má bratra Pepu a jeho rodinu…

Rodinná tajemství, které se nikdo nesmí dozvědět

Nevlastní děti

Tak třeba Simona. Ta se musela vdávat, když jí bylo osmnáct, protože otěhotněla se svým prvním chlapcem. Její otec jim všechno zařídil, protože to byl pan Někdo. Rodinná idyla trvala tak dlouho, dokud mladí poslouchali „tatínka“. Časem se to ale zvrtlo. „Mladí“ totiž zjistili, že si nic neužili. Děti, co měli spolu, už šly do puberty, a zvláště Simona si uvědomila, že nic nezažila. Využila toho, že její syn hraje fotbal a začala ho vozit na tréninky. Jelikož to byl kus ženský, po které chlapi šíleli, neubránila se pár úletům. Když zjistila, že se vlastně nic neděje, tak v tom pokračovala. Krycími manévry měla být kafíčka s kamarádkami nebo manikúra/pedikúra, případně masáže. Tak u těch masáží vlastně nelhala…

Po pár letech narazila na chlapa, který ji obrátil svět vzhůru nohama. V jejím životě se objevil pan Božský, ze kterého doslova spadla na zadek. Jak už to tak chodí, začala být lehkovážná a přestala si dávat pozor. Dítě, které spolu počali nebylo v plánu, ale bylo chtěné a oba si ho užívali a užívají dodnes. Jen Simonin manžel o ničem neví…Za to strejda Karel je frajer, který si všechny omotal kolem prstu a není nikdo, kdo by ho neměl rád.

Adopce

„Moje děti se nikdy nesmí dozvědět, že jejich děda není jejich vlastní. Přece mě chápeš, že se nemůžou dozvědět pravdu o mém pravém otci,“ říká mi s vyděšeným výrazem Hana. Hmm, nevím, co na to říct. V duchu si říkám, že přece není nic škaredého, na tom, aby se dozvěděli, jak skvělé gesto udělal jejich „děda.“ Adoptoval si jejich budoucí maminku, aby ji zachránil život…

„No a jak to chceš udělat, když sama své děti přesvědčuješ o tom, aby znaly vlastní rodinu. Sestavuješ kvůli tomu ty rodokmeny, ne?“ nedá mi se nezeptat. „To se nějak udělá. Zatím se moc nepídí po tom, kdo jsou jejich předci,“ odvětí. „Aha, tak to máš vlastně vyřešený,“ dodám. „No vlastně ne. Onehdá jsme byli na hřbitově a je tam ještě ten starej náhrobní kámen. Ten mi nedělá dobře…“ „A proč jako?“ Jsem zvědavá a Hana mi vzápětí odpoví: „No, protože jsou tam jména lidí, na které by se mohly děcka ptát a já nevím, co bych jim řekla.“ „Tak to je teda masakr. Tos moc nedomyslela, že?“ dodám mírně ironicky. „No, ale jak říkám, kde nejsou otázky, tam nejsou odpovědi a ty si to taky nech pro sebe. Dík.“

Otec tyran

„Co se děje za zavřenými dveřmi, to nikdo neví a domýšlet si může každý co chce. Věřit se dá všemu, ale tomu nejhoršímu nikdy. To je zvláštní,“ povídá mi Majka. Majčin otec je tyran, ale věří tomu jen málokdo. On se totiž na veřejnosti chová jako vzorný otec, manžel a kamarád. Pro každého by se rád rozdal a je ve společnosti oblíben. Kdyby mi Majka neukázala deník její maminky, ani já bych tomu neuvěřila.

„Začala si ho psát, když byla ségra malá. Děda mamku miloval a nedokázal si představit, že by se jí něco stalo. Tak jí řekl ať si píše deník a schová ho na místě, o kterém bude vědět jen ona a on. Pak jsem ho našla náhodou i já, když jsem si jednou hrála na půdě.“ Majka mi ukazuje zelenou knížečku a zalistuje v ní. Namátkou se dočítám z poznámek o událostech, které se odehrály před více než deseti lety. „Ježiši, to je hrozný. Tady tvoje mamka píše „Začal mě topit ve vaně, když jsem Kristýnku připravovala na koupání“ nebo „Hodil po mně sekerou, když jsem šla s Kristýnkou na procházku“. “ To je strašný, říkám si v duchu a kouknu na Majku, která má slzy v očích. „Ty jsi jediná, které jsem něco takového kdy řekla. To je věc, se kterou se nesvěříš jen tak někomu. Kdybys věděla, co jsem zažila třeba já…“ Opatrně se jí zeptám: „On je důvodem, proč neslavíte Vánoce?“ a Majka pokyne hlavou na znamení souhlasu a pokračuje: „Každé Vánoce to bylo stejné. Táta chytil rapl a rozmlátil všechno, co měl po ruce. Jednou při Štědrovečerní večeři napadl mamku a od té doby s Kristou nechceme slavit Vánoce.“

Majce už je přes dvacet a Vánoce už neslaví několik let. Těší se až si jednou založí rodinu a společně si ty Vánoce udělají tak, jak mají být. S láskou.