Komunikační bariéra uvnitř jedné země aneb neříkej mi mamčo!

Já z jižní Moravy jsem se přestěhovala tam, kde mi občas nerozumí. Problém je oboustranný. A hlavně NEŘÍKEJ MI MAMČO!!!

Začalo to na výšce, kdy jsme se sešli v jednom ročníku z celé České republiky a občas na sebe nevěřícně koukali co ten druhý chce říct. Mám výhodu v tom, že mám dobrý hudební sluch a talent na cizí jazyky, takže mi netrvalo dlouho a pochopila jsem prakticky okamžitě co ten druhý chce říct. Navíc jsem vždycky byla ohledně nářečí velmi tolerantní, protože je to milé, a hlavně to obohacuje náš nádherný národní jazyk (bez nářečích by to nebylo ono), takže mi to používání nevadilo a nevadí. Oboustranné to ale nebylo, a tak jsem vysvětlovala a obhajovala proč říkám dané slovo takto a ne jinak. Jedna kolegyně mě měla tendenci opravovat velice často. Jednou se to vyhrotilo až tak, že mi zakázala říkat slovo „chleba“ -> Ke snídani jsem si dala chleba s máslem a medem (uvádím příklad). Ona se na mě nevěřícně podívala a řekla mi: „Má se přece říkat chléb.“ Koukala jsem na ní a nechápala co mi tím jako chce říct…To ho jako znesvětím nebo co? Trvala na svém a byla neoblomná…Stejně neoblomná je dodnes i má velmi dobrá kamarádka, která je bravurní češtinářka, ale mé zakončení u sloves „-jou“ ani po patnácti letech našeho přátelství mírně nedává. Velice často mě koriguje při slovech jako „vijou“ =oni ví (vždycky když to vyslovím, tak na mě zakoulí očima a řekne. „A kdo jako vije?“), „chodijou“ (oni chodí), „pijou“ (oni pijí). No prostě si dosaďte jakékoliv sloveso. Já vím, zní to divně, ale když jsem ve svém rodném kraji, naskočí mi to tak nějak automaticky… Pamatuji si, když se bratr vrátil z vojny a všichni si ťukali na čelo, jak to mluví. Trvalo mu cca půl roku, než se vrátil do „normálu.“ Já to mám dnes podobně. Po mé „moravštině“ už není pomalu ani vidu ani slechu…

A dnes? Občas na sebe s manželem koukáme, co chce ten druhý vlastně říct…Poté, co opadne prvotní šok z nedorozumění a obava před ztrapněním, když se toho druhého zeptám, co mi chtěl říct, si vše v klidu vysvětlíme.

Ale i já po sedmi letech na jiném území působím jako překladatelka. Často totiž používám slova vrytá do mého moravského genofondu. Tak např. těmito slovy vždycky dostanu každého do rozpaků: vandl, šrůtek, ryna, turkyňa, kadlátka, švica, žaba, ad. (momentálně si na další ne a ne vzpomenout)

Pak je tu ještě jedna speciální kategorie. Některá slova mi k tomu všemu navíc nejsou sympatická už od poslechu a nechci je ve své mluvě ani používat. Momentálně je na postech v mé neoblibě tato top trojka. Říkejme jí třeba Svatá trojice: borovky, gulaž (ano, výslovnost přesně tak, jak se to píše) a klouček. Občas se tam připlete i cmunda, ale tu ještě jakžtakž dávám. Ta tři slova mi způsobuj alergickou reakci. Cítím se po nich jako… No prostě mně po zaslechnutí stojí vlasy na hlavě a ježí se mi i ty chlupy, které už dlouho nepěstuji.

Specialitkou v naší domácí kuchyni jsou pře, jak se které jídlo jmenuje. Již zmíněná cmunda pro mě navždy bude bramborákem (i když už jsem slyšela i bramborová placka…), zelnice je zelňačka (Zelnice totiž zaváním hanlivým výrazem pro naši bývalou sousedku), trnky jsou trnky, protože švestky jsou kadlátka nebo slivky a amoleta je vaječná omeleta a ne palačinka. No, a tak by se dalo vesele pokračovat dále.

V každém případě k sobě buďme prosím tolerantní. Pokud někdo nevystupuje jako moderátor/-ka, popř. někdo jiný vystupující v médiích či veřejně, je přeci jedno, že mluví nespisovně či nářečím, ne?

Jo a mimochodem ještě dodám perličku na závěr. Tedy něco jako borec nakonec. Vrcholem všeho je oslovení „mamčo“. To se mi otevírá kudla v kapse a chce se mi skákat z okna. No TVL, jsme snad v nějakém německém pornu z přelomu 70. a 80.let? Při oslovení mamčo se mi vybaví vyprsená mamina a nad ní klátič s oslzlým knírem. Brrr…

Tak a teď si už jen popřát klasický „bry den“ a je to.