Au-pair v křesťansko-muslimské rodině v Itálii

Po tři roky jsem jezdila tzv. na sezonu do rodiny, které velela máma – pravá nefalšovaná Italka a sem tam i otec – tvrdohlavý Kurd původem z Iráku. Nebývalé zpestření mého pobytu opatřil strejda Mahdi…

ROK PRVNÍ

V Udine na mě čeká sestra maminky. Asi abych se nelekla, do jaké rodiny to vlastně jedu. Vím toto: Otec rodiny (říkejme mu třeba Ali) je vyhlášený pediatr, který v osmdesátých letech vystudoval medicínu na náklady italského státu (podobně i jeho bratr, z toho se stal doktor farmacie), matka je typická Italka (říkejme jí třeba Manu), která se stihla tak tak vdát, aby nezůstala na ocet – výběr nebyl náhodný, protože v Itálii platí: Italka, která se do třiceti nevdá, tak už se nevdá. Mimochodem Ital, který se neožení do 35, tomu pak většinou vyberou nevěstu rodiče.

Děti na mě čekaly dvě. Kluci ve věku osm a tři. Byli úžasní.

Dohodnutá „práce“ byla, že budu hlídat děti a občas pomůžu matce s úklidem. Brzy jsem poznala, že to neplatí a realita bude zcela jiná. Děti jsem hlídala non-stop (u italských dětí se neřeší večerka, takže lítají venku i do půlnoci, a to jsem teda nedávala, protože jsem se potřebovala vyspat; zachránil mě mladší z bratrů – ještě měl režim) a čtyřpatrový dům jsem uklízela každý den (naštěstí terasu velikosti mého současného bytu jsem uklízela „pouze“ dvakrát do týdne) a ještě jsem fungovala jako učitelka matiky, angličtiny a němčiny (a to i pro bratrance staršího z chlapců). O volném čase jsem si mohla nechat zdát, protože matka provozovala zábavní park (otevřeno do půlnoci) a otec, který se domů vracel po deváté hodině měl navíc pátky vyhrazeny k pařbám ve městě.

Pobyt to byl i přesto celkem příjemný. Poznala jsem italskou kulturu mnohem více do hloubky než jako delegátka před léty na jihu. Akorát to kolikrát bylo jako v Severu proti jihu. Nejen značnými rozdíly a rozdílnými názory lidí ze severu, kteří těm z jihu nemohou přijít na jméno a naopak, ale hlavně to byla jako jedna velká telenovela v italském znění. Nouze o dramatické okamžiky také nebyla. Uvedu pár příkladů:

1. Přijedou rodiče z Bagdádu – úkol pro mě = uklidit veškerý chlast do sklepa, kam nikdo nechodí. Otec rodiny nebude moci několik týdnů pít alkohol a o opilých pátcích si může nechat jen zdát (uf, alespoň budu ušetřena trapných okamžiků, kdy jdu nad ránem na záchod a v obýváku při placeném porno kanálu spí na gauči otec rodu, po tváři mu teče slina a na pupku má kousek pizzy, který už asi nestihl doputovat do pusy – toť místní velevážený pan doktor).
2. Nuda v manželství je zaháněna nevěrami z obou stran. Pravidelně jsem kryla výjezdy matky za milencem do Milána. S manželem si totiž nerozumí a oboustranná nevěra přece není nevěra. Prostě to nějak musí doklepat, než budou kluci na vysoké nebo z baráku. Finančně je to obzvláště pro matku velmi výhodný svazek, protože manželův plat 15 000 euro měsíčně plus další vedlejší penízky z byznysu, to už za to sebezapření přece stojí.
3. Starší z chlapců bojuje s pozicí dítěte, které se prostě nepodařilo a není dosti hoden pozornosti vlastního otce. Za to mladší syn je ještě neotesaný materiál, který je mazlíčkem rodiny a večery zpříjemňuje naučenými frázemi v arabštině.

ROK DRUHÝ – strejda Mahdi

Strejda Mahdi a jeho mise stát se pravým nefalšovaným muslimem a zachránit tak zbytek prohnilé rodiny. To byl můj rok číslo dvě a byl ze všech nejvypjatější pro všechny zúčastněné.

Mahdi = bratr Aliho, se po nevydařeném pokusu uživit rodinu, stěhuje k majetnějšímu bratrovi, kde se nechá živit a manželku i s dětmi posílá do Jordánska k rodině ženy, aby se nějak postarali sami. Sám Mahdi je ztělesněním jedné filmové postavičky aneb kdyby byl animovaný Shrek hraný, on by hrál jednoznačně Shreka!

Začátek byl docela dobrý. Snad si zvyknu na dalšího člena rodiny. Manu už ale po předchozích dvou měsících začínala být slušně řečeno velmi nervózní. Chtělo to radikální řešení, protože Mahdi si zabral celou mansardu domu (vrchní část domu), kam jsme neměli přístup. A pak to přišlo. Strejda se rozhodl navštívit rodinu v Londýně. Veškeré náklady šly samozřejmě z kapsy Aliho. Wau, čas ubíhal jako zběsilý a my měli těžkou pohodičku. Tu ale z nenadání vystřídala návštěva kamaráda z Iráku (oblíbený strejda z Babylonie – jižní části Mezopotámie v dnešním Iráku), která předznamenala návrat obávaného člena rodiny – Shreka! Ehm, pardon, Mahdiho.

Po měsíci přijel zcela vyměněný člověk, který v Londýně doznal, že je třeba se sebou něco udělat. „Chci zachránit naši rodinu. Jsme všichni prohnilí a já nás pokusím spasit.“ To byla slova na uvítanou od praktikujícího muslima, kterého jsme měli pro příště podporovat v jeho nové víře za lepší zítřky.

„No do prdele! Chraň nás všichni svatí,“ řekla Manu a já bych to neřekla lépe. To, co následovalo po zbytek mého pobytu bylo opravdu postavené na hlavu…Začalo to tak, že Mahdi se pravidelně modlil (pětkrát denně) a nechtěl být při tom rušen. Jednou ho ale navštívil mladší ze dvou chlapců a bylo zle, opravdu zle…Jindy jsme si neuvědomili, co všechno pro naše dobro Mahdi musí podstupovat, tak by si přál alespoň trochu pochopení. Oč šlo? Při obědu jsem podávala těstoviny a Mahdi se zvedl a odešel za svým bratrem, aby mu řekl, že si nepřeje abych mu podávala jídlo se svýma špinavýma rukama. Problém byl v tom, že jsem chvíli předtím jedla vepřovou šunku a ruce jsem si neumyla!?! To neměl dělat, protože pomsta přišla hned. Starší z bratrů se na to začal soustředit a udělal si ze strejdy tzv. dobrý den. K obědu se podávala vždy minerálka té nejlepší značky a malý nezbeda majíc ruky upatlané od vepřové šunky si nalil z lahve do sklenice. „Ta“ lahev byla logicky pošpiněna. Mahdi si vzal ze stolu druhou lahev, připravenou až se dopije první. Hošík se ale nedal a „opatřil otisky“ i lahev druhou. To strejda nevydržel a šel si otevřít lahev číslo tři. Při stejném obědě došlo ještě k jednomu extempore – nezbedný spolusedící si nabral vidličkou, kterou jedl vepřovou kotletu, přímo z mísy salát. Mahdi si po chvíli odebral trochu též. To ale nezůstalo bez odezvy. „Strejdo, jak to, že sis vzal z té mísy, když jsem si nabral jídlo vidličkou od vepřového masa? “ Ticho, které se asi na pět sekund rozprostřelo po celé místnosti přerušil Mahdi odpovědí: “Zlatíčko, no já si tu trochu toho salátu, kterého ses dotkl oddělal a odebral si salátu nedotčeného tvou vidličkou.“ Cože?!? Jako chápete to? ON si snad přetváří pravidla k obrazu svému?

Mezi další body jeho „nové image“ patřilo také např. to, že přestal kouřit. Jako silný kuřák přešel na cucání bonbónů. Denně jsme po něm po domě a v jeho okolí uklízely s Manu desítky obalů od bonbónů. On je totiž po rozbalení jen tak odhodil, kde se mu zamanulo. To, že muslimové nepijí jsem naznačila již na začátku. On údajně nepil již dříve…Posledním bodem jeho nového já byla tzv. očista. Před každým pomodlením se měl omýt. Hm, nevím, jestli se myl vůbec, protože intenzita denního umývání domu se zvedla z jednoho úklidu na dva. Mahdi totiž po domě chodil bos (a to včetně terasy a zahrady) a ty šlápance na velmi drahé mramorové podlaze nejvyšší kvality a ebenovém schodišti byly někdy patrné i po důkladném ručním čištění.

Mimochodem scéna u oběda nezůstala bez následků. V následujících dnech si na mě a na staršího z chlapců strejda zasedl. Jednoho dne totiž došlo k potyčce, kdy mne Mahdi a Ali počastovali následovně: Já, žena z Československa, kde pořád žijeme v komunismu, nemám právo se vyjadřovat k věcem rodiny do které mi nic není, a ještě se svou chabou znalostí italštiny bych se radši neměla už více pokoušet jakkoli zapojovat do konverzace. Zůstala jsem jako opařená, nicméně jsem se nedala. Se svojí „chabou znalostí“ italštiny jsem se do něho a Aliho, který se jako správný bratr přidal na jeho stranu, pustila se vší vervou, abych ochránila nejen čest svou ale i staršího z chlapců. Tato nechutná scéna totiž vznikla kvůli tomu, že strejda Mahdi napadl chlapce a já jako svědek jsem to měla potvrdit nebo vyvrátit. Viděla jsem, co jsem viděla a stálo mě to možnost zůstat s rodinou na další sezonu.

ROK TŘETÍ

Nečekaný telefonát od Manu s vysvětlením, co se dělo poté, jsme uskutečnily půlroku po mém odjezdu. Další sezona byla v tahu a já si hledala letní brigádu jinde. Hřálo mě na srdci vědomí (pokud se to tak dá říct), že konec Mahdiho příběhu v Itálii byl opravdu tragický. Po sérii dalších nevydařených pokusů udělat rodinu lepší, se sebral a odjel svou víru kázat neznámo kam. Stačil při tom dosti neurvale obrat vlastního bratra o hodně tučnou sumu…

Následující rok už přišla pozvánka přímo od Aliho. Proč ne? Aspoň nemusím řešit brigádu před posledním rokem na výšce. To, co jsem tam zažila, ale bylo nad mé chápání a očekávání. V Itálii na mě čekala rodina těsně před rozpadem, kde hlavní kormidlo převzala matka rodu. Ali musel mlčet, nedávno totiž začalo tzv. Arabské jaro…

Po měsíci idylického pobytu se začaly stahovat mraky. Neurotická matka s obličejem napíchaným botoxem, který jí měl dodat sebevědomí, žijící si vlastní život, ale neustále mající pod kontrolou manželovi milenky začala kopat kolem sebe. My dvě jsme byly vždy naladěny na stejnou vlnu. Problém nastal, když jsem si chtěla na pár dní pozvat svou kamarádku. To mi bylo otcem povoleno, ale matkou jednoznačně zamítnuto. Aby Ali zachránil manželství, musel se podrobit manželce. Manu byla jiná. Změnila se. Prý měla autonehodu, když jela neznámo kam, s mladším synem. Auto bylo na odpis stejně jako naše přátelství. Její změny nálad a agresivní chování, zřejmě podpořené posedlostí po vyzáblé postavě, aby nečelila ironickým poznámkám vlastního manžela, že od svatby přibrala asi 5 kilo a v neposlední řadě myšlenky na další zkrášlovací zákroky způsobily, že jsem se jednoho dne sebrala a odjela zpátky domů. Štěstí v neštěstí bylo to, že jsem se musela vrátit kvůli smutným rodinným záležitostem.

Odcházela jsem smutná z toho, co vidím: manželství v troskách, ale stále šlapající na setrvačnost kvůli dětem, dobré pověsti a penězům, a hlavně – vystrašené děti, které tušily, že doma něco neklape. Bylo mi jich líto. Často byly smutné a nechápaly co se děje.

Ali mě odvezl na bus a omluvil se mi za všechno, co jsem u nich musela zažít…asi věděl, že už se nikdy neuvidíme.